Kdybych to nezažila, nevěřila bych. Ta kniha naší rodině málem přinesla neštěstí. Odnesli jsme ji do místní knihovny, aby byla v archivu.
Moje sestra má syna Hynka, který se v mládí zajímal o historii, historický šerm, procházel různé antikvariáty, kupoval si nejrůznější knihy. Jeho pokoj se plnil figurkami rytířů a taky brněním. Kde ho synovec tehdy vzal, dodnes netušíme.
Se sestrou jsme si říkaly, že je dobře, když si mladý kluk najde takového koníčka, aspoň nemá čas na hlouposti. Jednou si ale Hynek přinesl domů nějakou hodně starou knihu, byly v ní zajímavé rytiny. „Ta bude možná vzácná,“ shodovali jsme se. Hynek si zalezl s knihou do pokoje a byl očividně nadšený, že ji má.
Mluvil cizím jazykem?
Za několik dní mi volala sestra, že se s Hynkem něco děje. V noci chodí po bytě a je náměsíčný. Když se ho ptala, co se děje, díval se na ni, jako by ji neznal. Pak z něho vypadlo: „Chrň, drchto!
Hyn tvoj brh!“ Sestra si tu větu okamžitě napsala na kousek papíru, aby ji do rána nezapomněla.
Netušila jsem, co by to mohlo být, tak jsme se vypravily do knihovny. Tam tu záhadu rozluštil pan knihovník. Hynek mámu nazval drbnou a poslal ji do pelechu. Staročeština? Synovec si na nic z té noci nevzpomínal.
Jak čas šel, Hynek se stal podrážděným, nabubřelým a zlým. Učitelům ve škole říkal cafúři, bratrovi bratřec a na rodinné oslavě všem vynadal, že takový heryňk žrát nebude a že si radši uloví danělíka. A v tom zarazil do stolu nůž.
Nastalo ticho. Sestra propukla v pláč, Hynek se zvedl a hřmotně odešel. „Nemůže být za tím ta kniha?“ napadlo nás. Když nebyl Hynek doma, vrazili jsme se sestrou, jejím mužem a druhým synovcem do Hynkova pokoje.
Patří do knihovny
Knihu jsme našli rychle. Obrázky v ní nás vyděsily. Byly plné násilí a boje. Kniha byla psaná sice srozumitelným jazykem, ale úryvky v ní byly ve staročeštině. Pojednávala o zlém rytíři, kterého nakonec posedly temné síly.
Odnesli jsme ji našemu knihovníkovi. Uložil ji do archivu kamsi do sklepení, kde snad moc škody nenapáchá. Hynek se sice po knize sháněl, ale nakonec se zdálo, že byl i on rád, že už doma není. Od té chvíli zase spal klidně a bez děsivých snů.
Eva (62), Praha
