Zprvu kolegyně, později kamarádka… Byla pro mě víc než vlastní sestra. Nemohla jsem uvěřit, jak lehce zradila moji důvěru a připravila mě o to nejdražší. O mého manžela!

Není to tak dlouho, snad jen dva roky, co k nám Helena nastoupila. Pomáhala jsem jí, byla mi od začátku velmi sympatická. Věkový rozdíl nevadil, i když bych mohla být skoro její matka.

Milovala jsem ho nade vše

Možná i to bylo příčinou mojí velké náklonnosti k ní. Byla jsem bezdětná a měla jen manžela, mého milovaného Přemysla! Oslovovala jsem ho Přemečku a neudělala bez něho ani krok. Brala jsem si ho, když už věděl, že je nemocný.

Hrozilo mu, že k stáru skončí na vozíku a možná oslepne. Měl nějaký zvláštní druh roztroušené sklerózy.

I proto jsme se rozhodli, že nebudeme mít děti. Ani mi to moc nevadilo. Prostě jsme tady byli jeden pro druhého a nic víc neřešili! Zhoršení Přemečkova stavu přišlo ze dne na den. Přestože jsme měli být na tuto situaci připraveni, opak byl pravdou.

Úplně nás to zdrtilo! „Budeme muset objednat vozík!“ řekl smutně, když nacvičoval chůzi o francouzských holích.

Myslela jsem, že mi pomůže

Oči se mi zalily slzami. Bylo mi ho tak líto! Navenek jsem se snažila být veselá a optimistická, ale srdce mi krvácelo. Samozřejmě jsem se každý den svěřovala Heleně a ta mě vždy podpořila. Chápavě přikyvovala a občas mi pomohla nějakou tou radou. Hledala na internetu nejrůznější způsoby léčby.

Bylinky, homeopatii, léčitelství, jógu a mnoho dalšího. Na Přemečkovi vyzkoušela snad všechno, co šlo. Ale bez úspěchu. „Takhle to dál nejde, pomohu ti s ním!“ řekla jednou Helena a vtrhla k nám jako vichřice.

Nabídla mi, že bude s manželem chodit ven a trochu ho prý zaktivizuje, aby přišel na jiné myšlenky.

Změnil se k nepoznání

Tím zaktivizováním jsem myslela ale rozhodně něco jiného než ona! Bohužel. Manžel po několika společných vycházkách s Helenou opravdu ožil. Stal se z něho doslova jiný člověk! Ne že by mohl odhodit berle v dál, jako Cyrano svůj klobouk. Ale snažil se, nevzdychal a nesmutnil.

Začal tvrdit, že i o berlích může být člověk sexy. Dokonce si objednal, samozřejmě s pomocí mojí kamarádky, přes internet nějaké nové oblečení a také barevné hole. Změna mu prospěla, vypadal mladší, a opravdu i sexy!

No, asi až moc, protože i Helena se změnila. Už si se mnou tolik nepovídala a málem bych řekla, že se mi začala vyhýbat.

Domnívala jsem se, že už má toho venčení mého muže dost a neví, jak mi to říct. Vždyť byla ještě mladá a bez chlapa. „Helenko, jsem ti za všechno moc vděčná, ale jestli už k nám nechceš chodit, řekni mi to! Chápu, že máš taky svůj život!“ přemlouvala jsem ji.

Přiznala mi pravdu

Ona odpověděla: „Víš, už ti to teda řeknu, když Přemysl nemá odvahu. My dva se milujeme a on chce být se mnou!“ Koukala jsem na ni, zda žertuje, či blouzní. To nemohla být pravda! Musel to být nějaký krutý vtip! Podlomily se mi nohy a já se probudila na zemi. Zvedla jsem se a utíkala domů.

Musela jsem za Přemečkem. Hned a rychle! Tušila jsem, že už nebude sám. Ta zmije si ho rovnou přestěhuje k sobě! Můj odhad byl bohužel úplně přesný. Helena stála zadýchaná ve dveřích a držela mého manžela za ruku. On měl oči jen pro ni.

„Přemku, prosím, neodcházej! Já bez tebe nemohu žít!“ vyhrkla jsem, přestože jsem měla připravený úplně jiný proslov.

Podařilo se mi ho zviklat

Chystala jsem se dát Heleně pořádných pár facek a později i svému muži. Chystala jsem se na výčitky i možná nadávky! Divila jsem se, co moje ústa říkala. Byl to ale hlas mého srdce, který promluvil! Přemka moje slova zasáhla. Jako by zaváhal!

Hned jsem toho využila a trochu zatlačila na pilu, jak se říká. Předstírala jsem pláč a zhroucení. Prostě ze mě byla nešťastná, bezmocná chudinka! Platilo to na něho víc než bojovná lvice nebo hysterka. Na Přemečkově tváři se vystřídalo několik výrazů.

Od údivu po lítost a soucit. Jeho rozhodnutí nebylo tak skálopevné, jak se zprvu mohlo zdát. „Přemku, pospícháme!“ ozvala se Helena. Přemek stál nerozhodně uprostřed pokoje a váhal. Věděla jsem, že v tom okamžiku musí přijít rozhodující úder.

Odplata přijde

„Přemečku, prosím, neopouštěj mě! Bez tebe nemohu žít!“ tvrdila jsem, abych zvrátila jeho rozhodnutí ve svůj prospěch. „Helenko, promiň. Ty jsi ještě mladá, někoho si najdeš. Ale my dva? Musíme se jeden o druhého postarat. Svoji ženu neopustím!“ slyšela jsem svého muže.

Oddychla jsem si. „Helenko, nezlob se,“ řekla jsem před Přemečkem. „Chápu tvoji lásku, ale Přemek je můj!“ Helena jen zakroutila hlavou a práskla dveřmi. Neřekla ani slovo! Objala jsem manžela a položila si hlavu na jeho hruď.

„Na pomstu je času dost!“ pomyslela jsem si a dala mu pusu na usmířenou! Zase je můj!

Eva S. (58), Liberec