Už jako dítě jsem překvapovala tím, že jsem si dala nohu za krk. Přitahoval mě orient a nechtěla jsem jíst maso. Jako bych byla z jiného světa.

Považovali mě za divné dítě a babička o mně dokonce řekla, že mě mamince podstrčila určitě divá žena. Vůbec jsem se nikomu z rodiny nepodobala a měla podivné návyky.

Jako dítě jsem vůbec nechtěla jíst – až jednou přivezl strýc ze západního Německa indické koření a maminka zkusila uvařit čínu.

Moc se jí to nepovedlo, ale mně jako malé holce se prý úplně rozzářily oči, když jsem ucítila vůni kurkumy. Ve škole, kdykoliv jsme měli zeměpis a přinesli mapu světa, se moje oči okamžitě zapíchly do Indie.

Táta se smál

Po revoluci, když se tu začala šířit osvěta o orientálních alternativních praktikách, jsem si uvědomila, že jsem k tomu inklinovala celý život. Už v dětství. Také jsem byla posedlá láskou ke zvířatům.

Každého králíka či slepici, co jsem měla na talíři, jsem oplakala a na zahradě jí stavěla z kamínků svatyni za odpuštění, že jsem jí jedla. Otec se tomu smál, babička se křižovala a matka se radila s dětskou lékařkou, jestli se mnou nemá navštívit psychiatra. Otec to naštěstí zakázal.

Příjemné poznání

Byla to moje kolegyně v práci, kterou napadlo vyzkoušet regresi. I ona chtěla hledat v minulých životech. Tak jsme to zkusily. Prošla jsem si pouze jediným životem. Tím minulým a asi nejdůležitějším. Viděla jsem se jako indický bráhman, kněz uprostřed své bylinkové zahrádky.

Spatřila jsem i svoji kamarádku jako anglického vojáka, kterého jsem léčila ze zranění. Tady vzniklo naše přátelství. Tohle poznání mi stačilo a myslím, že jsem udělala dobře. Mnohem divočejší to měla kamarádka.

Hned na samém začátku ji zastřelili ve Španělsku během občanské války. Byl to pro ni tak strašný prožitek, že dál už jít nechtěla.

Iva (52), Děčín