Děsivá místa, o kterých se vypráví, mohou mít pravdivý základ. Ocitli jsme se v pasti a s příchodem noci se začaly dít strašné věci!

Když jsem se před lety rozvedla, našla jsem si nového přítele. Jmenoval se Radek. Na rozdíl od mého bývalého manžela, který měl v oblibě především koukání na fotbal a vysedávání s kamarády v hospodě, byl velmi aktivním člověkem.

Výlety jsme si zamilovali

Radek ze všeho nejvíc rád podnikal různé túry a výlety. A protože já také nejsem žádný pecivál a pohyb mi je vlastní, oblíbila jsem si tyto výlety také. Zanedlouho nám byla republika malá a v létě jsme jezdili například i do Alp nebo na Slovensko do Tater.

A právě během jedné naší cesty do zahraničí se nám stal ten děsivý zážitek, na který ani jeden z nás nejspíš nikdy nezapomene.

Sešli jsme ze značené cesty

Nikdy jsme nenechali nic náhodě a vždy jsme se na cestu předem dobře připravili. I tehdy jsme měli naplánovanou dlouhou trasu přes jedno údolí. Vedla sice po turistické stezce, ale dost stranou od lidí.

Ačkoliv mají v Alpách cesty dobře značené, nám s Radkem se podařilo zabloudit. Když už to vypadalo, že se dostaneme zase do toho správného směru, staly se dvě věci.

Přihnala se silná bouřka

Zaprvé jsme potkali další dvojici, která sešla z cesty – jednalo se o dvě německy mluvící ženy. A za druhé se přihnala silná bouřka.

Mraky visely nad údolím a vypadalo to, že pořádně promokneme, nehledě na to, že do vysokých stromů v okolním lese mohl uhodit blesk. Rychle jsme s Radkem hledali nějaký úkryt a ty dvě rakouské turistky také.

Otvor ve skále

Bouře vypadala opravdu zlověstně, obloha byla celá černá. Už se ozývalo první hřmění a blýskalo se, když jsme spatřili ve stráni nad námi otvor ve skalním útvaru. Vypadalo to jako vchod do jeskyně.

Jelikož poblíž žádný jiný úkryt nebyl a do vesnice bychom se vrátit nestihli, považovali jsme to za nejlepší místo, kde bychom se mohli schovat, než se bouřka přežene.

Venku se rozpoutalo hotové peklo

Vyšplhali jsme se tam a vešli dovnitř. Ukázalo se, že je to skutečně jeskyně a to dost rozlehlá. Měli jsme štěstí, jakmile jsme vstoupili, venku se rozpoutalo hotové peklo.

Bouřka byla neskutečně silná a v duchu jsme si blahopřáli, že jsme se včas dostali do sucha. Radek měl s sebou baterku, takže jsme jeskyni trochu prozkoumali.

Vypadalo to, že kdysi byla ještě větší, na konci byl kamenný zával. Vyjádřila jsem obavu, aby na nás třeba nespadl strop, ale přítel mě uklidňoval. Netušila jsem ovšem, že tady strávíme delší dobu, než jsme čekali, a jakou hrůzu uvidíme.

Před vchod jeskyně se skácel strom

Všechno to začalo ve chvíli, kdy se ozvala strašlivá rána a před vchod do jeskyně se skácel strom, zasažený bleskem. Jestliže už předtím tam skoro nebylo vidět, teď nastala uvnitř skoro úplná tma. Zděšeně jsem se přítele ptala, co budeme dělat.

Nejhorší bylo, že nešel ani signál mobilního telefonu, kterým by se dala přivolat pomoc.

Nemohli jsme se dostat ven

Bouřka trvala ještě chvíli, potom dál dlouho pršelo. Společně s rakouskými turistkami, které na tom byly evidentně psychicky hůř než my, jsme se ocitli v pasti. Brzy bylo jasné, že na tomhle místě asi strávíme noc. Ven se dostat přes spadlý strom nedalo.

Ozval se podivný zvuk

S dvojicí turistek nebyla moc rozumná řeč, ale nakonec z nich vypadlo, že ta jeskyně je podle pověsti strašidelná. Snažili jsme se je uklidnit jako dva rozumně uvažující lidé. Radek obětoval bundu a položil ji na vlhké kameny, abychom se mohli posadit.

Měli jsme s sebou nějaké jídlo a pití na túru, s tím se dalo do rána vydržet. Když se ozval první divný zvuk, myslela jsem si, že to je hučení větru. Pak jsme si uvědomili, že to přichází zezadu z jeskyně. Rakouských turistek se zmocnila skoro hysterie.

Stíny na stěnách

V dalších hodinách se děly ještě mnohem horší věci. Zezadu z jeskyně zazářilo fialové světlo a v něm se objevovaly na stěnách různé stíny. Nějaký hluboký hlas něco nesrozumitelně říkal. To už jsme měli strach i já s Radkem.

Nejhorší chvíle přišla uprostřed noci, kdy se vzadu u závalu zjevil děsivý přízrak. V tu chvíli jsem málem omdlela hrůzou – a jedna z Rakušanek ztratila vědomí doopravdy.

Po půlnoci se vše náhle uklidnilo a utichlo, přesto samozřejmě nikdo z nás do rána oka nezamhouřil.

Legendám už se nesměji

Druhý den ráno nás vysvobodili místní lesníci. Divili se, že jsme vstoupili dovnitř, protože o té jeskyni prý každý ví, že v ní straší. Kdyby mi to někdo řekl den předtím, považovala bych to za místní legendu, která slouží k postrašení turistů.

Po tomto hrůzostrašném zážitku jsem však změnila názor. Dnes už vím, že na každé takové legendě něco je.

Mirka D. (51), Hradec Králové