Nikdy jsem neměla na cestách problémy. Až před rokem, kdy jsem zavítala na jeden z Kanárských ostrovů, mě posedl nejspíš zlý duch.

Na to místo a dovolenou nezapomenu nikdy. Na Kanárských ostrovech jsem byla už za svůj život třikrát, a vždycky to byla pohoda. Úžasná dovolená a skvělý odpočinek.

Pokaždé jsme navštívili jiný ostrov a vybraná místa jsme si s manželem a dětmi nemohli vynachválit.

Ovšem loňský rok jsme si vybrali jeden z menších ostrovů La Gomeru. Vybrali jsme si ho vlastně už posledně, když jsme byli na Tenerife, protože La Gomera s tímto ostrovem sousedí. Byli jsme tehdy na výletě v pirátské vesničce a tam mě to napadlo.

Zvláštní sen

Ani nevím, kde se ta myšlenka v mé hlavě najednou zrodila. Prostě přiletěla a já byla od té chvíle přímo posedlá touhou vypravit se na tento druhý nejmenší ostrov „Kanárů“. Proto jsem se nemohla dočkat, až na La Gomeru přiletíme.

Nějaký vnitřní hlas jako by mě volal. Kdybych ale tušila, jak se ta dovolená vyvine, zůstala bych doma a tyto ostrovy už navždy raději obcházela obloukem. Hned první noc jsem měla živý sen.

Seděla jsem s bandou podivných chlapíků, byli zarostlí, špinaví, hlasitě se smáli a popíjeli rum. Běžně by mě taková společnost k smrti vyděsila, já se ale vůbec nebála. Byla jsem šťastná a spokojená.

Já přes palubu

Taky jsem se smála, až jsem se plácala do kolen a stejně jako oni popíjela rum. V jednu chvíli se se mnou ale svět zatočil a já spadla ze židle. Válela jsem se po zemi a koukala, jak kolem mě kmitají nohy sem a tam. „Potápíme se!“ zařval kdosi.

Rychle jsem se postavila na nohy a drápala se po žebříku na palubu. Nejméně dvakrát jsem při tom spadla zpátky dolů. Všude bych chaos. Musela jsem se zase napít rumu a zkusila štěstí znovu. Byla jsem na palubě. Do tváře mě bičoval prudký déšť a vichr.

Loď se se mnou nakláněla. To je konec! Říkala jsem si. Loď se se mnou naklonila ještě víc, až jsem letěla na jednu stranu. Na chvíli jsem se stačila chytnout lana, ale toho jsem se dlouho neudržela. Řítila jsem se přes palubu. Ucítila jsem náraz do rozbouřených vln.

Nevím, jak dlouho jsem se snažila plavat, než mě kdosi vytáhl. A najednou střih. Seděla jsem celá mokrá na palubě lodi s vlajkou. Vůbec netuším, čí byla. Jen jsem slyšela, jak někdo říká: „Toho piráta pověsíme!“ Hrozně jsem se lekla a začala křičet.

Řvala jsem „parley“

Probrala jsem se tím, že se mnou manžel třásl. Nevěděla jsem v tu chvíli, kde jsem a co se děje. „Proč tu řveš na celý hotel parley?“ ptal se mě vyděšeně manžel a děti se smály, že to mám z filmu o pirátech z Karibiku. Já jsem si ale to slovo z filmu nepamatovala.

Až v tom snu se mi vybavilo, pirátský zákoník a právo parley – právo vyjednávat. Ten sen, jako by mě změnil. Chovala jsem se strašně, ale nemohla si pomoct. Jako bych byla posedlá nějakým duchem.

Smála jsem se nahlas, v restauraci jedla jako neandrtálec a lila do sebe kořalku jako bezedná.

Přitom jsem abstinent. Taky jsem mluvila sprostě jako dlaždič. Děti s manželem na mě zírali s otevřenými ústy, protože tak jsem se nikdy nevyjadřovala. Přešlo mě to až v letadle domů, když se La Gomera vzdálila. Tehdy mě duch piráta nejspíš opustil…

Dana (57), Opava