Když jsem byla malá, nejvíc ze všeho jsem se těšila na svatební den. Vystřihovala jsem si z časopisů krásné nevěsty a doufala, že se jim ve svůj velký den budu podobat.
Postupem času jsem ztrácela iluze. V závojích a krajkových šatech s vlečkou by mi to určitě slušelo, sehnat nadýchanou svatební róbu by nebyl nejmenší problém. Svatebních salonů je všude jako máku, stejně jako šikovných kadeřnic.
Bohužel, jedna naprosto nezbytná svatební věc mi přece jenom chyběla, totiž ženich.
Ztratila jsem zájem o pouhá dobrodružství
Když jsem oslavila pětatřicáté narozeniny, říkala jsem si, že není třeba panikařit a že mám ještě spoustu času. Jenže pak přišly další narozeniny a ještě jedny a pak další. Přiznávám, začala jsem maličko panikařit.
Ztratila jsem zájem o nezávazná dobrodružství. Na každého ctitele jsem se dívala už jen jako na adepta ženění. Asi mi to přímo četli z očí.
Nebylo moc z čeho vybírat
Bohužel jsem zrovna dospěla do věku, kdy byli moji vrstevníci buďto ženatí, nebo rozvedení a pořádně zahořklí, nebo dokonce dvakrát rozvedení nebo divní. Jak vidno, nebylo z čeho vybírat. S Kamilem jsem se seznámila na inzerát.
Když jsme se poprvé spatřili v kavárně, usilovně jsem přemýšlela, do které ze žalostných kategorií jej zařadit.
Příjemný a sympatický
Vypadal moc dobře, nepatřil tudíž do skupiny absolutních trosek. Pokud nelhal, nebyl ani ženatý, ani rozvedený, což se mi samozřejmě líbilo. Protože byl oblečený jako motorkář a v ruce držel helmu, vypadal spíš jako takový drsný chlapík.
Rovněž jsem se modlila, aby nebyl lakomý. Naštěstí se mé obavy ukázaly jako liché. Kamil zaplatil kávy i minerálky, aniž třeba řekl: „Příště platíš ty.“ Hluboce jsem si oddechla.
Všechno se slibně vyvíjelo
Příjemně jsme si popovídali. Na svatbu to zatím nevypadalo, znali jsme se jen několik hodin, ale i tak jsem si pro jistotu představovala, jak by asi vyhlížel jako ženich a zda by mu to v tmavém obleku slušelo.
Také jsem se v duchu pochválila, že jsem se ovládla a nezeptala se ho, kolik by chtěl dětí.
Jsem si vědoma, že to na první schůzce nedělá dobrý dojem. Nějakou dobu jsme si psali a telefonovali, až přišel den, kdy mě svezl na motorce.
Bylo to fantastické, byla jsem nadšená, najednou jsem porozuměla motorkářům a jejich filozofii, cítila jsem se svobodná a báječně mladá.
Když jsme se loučili u vchodu do domu, v němž jsem tehdy bydlela, napadlo mě, že bych ho mohla pozvat na návštěvu. On ale na nic nečekal, rozloučil se a zmizel, provázen řvaním motorů. Pak se delší dobu neozval. Když konečně zavolal, ulevilo se mi.
Převzala jsem iniciativu
Pozvala jsem ho ke mně domů na čaj. Nastal čas, aby se naše známost trochu posunula, nebo spíš, aby co nejrychleji plynula směrem k obřadní síni. Kamil zazvonil přesně o půl šesté, za to jsem mu připsala velké plus.
Přivedla jsem ho do vzorně uklizené kuchyně s umytými okny a vypranými záclonami, uprostřed stolu se svátečním ubrusem trůnil závin a konvice po babičce s horkým ostružinovým čajem.
Všiml si, že jsem se snažila udělat dojem, a pochválil mě. Samozřejmě jsem si neoblékla domácí tepláky jako obvykle, ale vyparádila jsem se ze všech sil. Bylo to úplně k ničemu.
Utekl prostě domů
Venku se setmělo, svítily pouliční lampy a měsíc, v kuchyni jenom lampička, ale navzdory intimnímu osvětlení se můj motocyklista zvedl a prohlásil, že už musí domů. Dívala jsem se na něj jako Alenka v říši divů. Nic jsem nechápala.
Bojí se, že mu ukradnou motorku? Vykoktala jsem, ať nikam nechodí, že je ještě brzy. Dokonce jsem navrhla, že by třeba mohl zůstat přes noc. Odpověděl, že by rád zůstal, ale že by se nemohl soustředit, protože má ještě nějakou práci.
Barák jako hrad
Koukala jsem za ním s otevřenou pusou. Je tohle vůbec možné? Naštěstí zavolal hned další den. Myslela jsem, že mi chce vysvětlit své záhadné chování, místo toho mě na oplátku pozval k sobě domů. Ulevilo se mi. Tentokrát to snad konečně bude normální rande. Přivezl si mě domů na motorce, ukázalo se, že má barák jako hrad.
Tak to je dobré znamení, řekla jsem si. Má peníze! To se ta rodina hned zakládá líp. Pozorně jsem si prohlížela interiér. Tak tady by mohl být jeden dětský pokoj, tady druhý.
Ty motorkářské krámy se vyhodí, nahradí je dětské postýlky, přebalovací pultíky, barevné bedýnky na hračky. Všechno jsem mu tam v představách přestavěla.
Práce v garáži
Provedl mě domem, myslela jsem si, že se pak vrátíme do vkusně zařízeného obýváku a otevře se lahev vína. Hluboce jsem se zmýlila. „Nevadí ti, že musím ještě něco dodělat?“ povídá ten pařez. „Nevadí, že bychom šli do garáže? Zrovna tam maluji, víš?“
Jako ve snách jsem se ocitla v garáži. Sedla jsem si na nějakou převrácenou bedýnku, on bílil. Povídali jsme si. Tohle je sen, za chvíli se probudím – běželo mi hlavou. Úplně zkažené odpoledne. Patří do kategorie nebezpečných šílenců. Zdvořile se rozloučím a jdu domů.
Báječný chlap pro život
Než jsem ale stačila promluvit, povídá: „Celý jsem si to tady sám zrekonstruoval. Malováním garáže právě dělám poslední symbolickou tečku za třemi roky tvrdé dřiny. No a teď už se klidně můžu ženit,“ dodal s roztomilým úsměvem.
„Beru tě za slovo,“ odvětila jsem. Pak se konečně v obýváku otevřela flaška a věci dostaly správný spád. Zanedlouho bylo skutečně třeba vyhodit motorkářské krámy z pokojů, aby se tam vešla výbava pro miminka.
Kateřina B. (52), západní Čechy
