Tolik jsem se na ten domeček se zahrádkou těšila, on se ale stal mou noční můrou. Musela jsem se obrátit na vymítače, abych měla klid.

Po smrti maminky jsem získala domek, který si koupila až v pozdním věku. Proto jsem tam příliš nejezdila. Nevím, co ji na tom místě tak přitahovalo, na mě působilo depresivně. Plánovala jsem si, že domek opravím. Hned vyhodím nábytek a vymaluji.

Nábytek se pohyboval

Hned moje první aktivita se ale setkala s velkou nevolí. Nábytek se začal sám pohybovat, dveře otevírat, věci přesouvat. Protože jsem racionální typ, tak jsem s podivnými silami nejprve bojovala.

Jenže agrese proti mně se stupňovala a došla tak daleko, že na mě začaly z polic padat předměty.

Za farářem

Sousedka mě nejdříve poslala do kostela. Tam mě pan farář vyslechl a dal mi něco svěcené vody. Ovšem po mé akci se svěcenou vodou, vykuřováním a krucifixem napětí v domě ještě zesílilo. Ať už tam bylo cokoli, nechtělo mě to už ani pustit přes práh.

Jak jsem se dotkla kliky, dostala jsem ránu jako elektrickým proudem. Zavolala jsem elektrikáře, žádnou závadu na vedení nenašel. Naopak se na mě díval jako na blázna, který si vymýšlí.

Místní, kteří mé počínání sledovali, mi radili navštívit zdejšího bylinkáře, který má s takovými jevy zkušenosti.

Za celé odpoledne, co dům s virgulí procházel, se nikde nepohnulo ani smítko. Procházel stavení křížem krážem, zastavoval se na nejrůznějších místech, z kapes vytahoval další a další podivné věci. Až nakonec pokýval hlavou. Jsou tu, ale tváří se, že nikoli!

Skřeti smlouvali

Byli schovaní! Pán měl pro strach uděláno, a tak mi nabídl, že v domě přespí. Proč? To nevím. Ale ustlala jsem mu na jeho přání v podkroví, kde byly podle jeho slov nadpřirozené síly skryté. Zapálil si svíčku a mně doporučil, abych šla přespat raději k sousedům.

Nemohla jsem se dočkat svítání. Ráno mě pán přivítal s úsměvem na tváři. V domě mám prý skřítky, moje maminka o nich dobře věděla, a dokonce je pěkně rozmazlila. Vařila jim a večer zpívala. Domluvil prý s nimi kompromis.

Nechají mě vyházet starý nábytek z přízemí a vymalovat, a já jim za to nechám půdu. Z té nesmím vyhodit nic. Nevím, nakolik to byla pravda, nebo si to starý bylinkář vymyslel, podstatné je, že od té chvíle nastal v domečku po mamince konečně klid.

Anežka (69), Znojmo