Už jako malá jsem si přála mít šťastnou rodinu. Vyrostla jsem totiž v dětském domově. To jsem ještě netušila, že se můj sen jednou vyplní.

Má touha po rodině vedla k tomu, že jsem se vdala ještě jako velmi mladá. Nebylo mi ani dvacet. Jirka byl můj první kluk a hned to byla velká láska. Potkali jsme se v ordinaci obvodního doktora, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra.

Spěchala jsem se svatbou

Do roka a do dne byla svatba a já jsem byla nejšťastnější nevěsta pod sluncem. S Jirkou mi totiž do života přišla i jeho velká rodina. Měl skvělé rodiče, další tři bratry a pro mě neskutečný počet bratranců, sestřenic, tetiček a strýčků. Dlouho jsem se v nich nemohla vůbec vyznat.

A jim to připadalo legrační, jak si je pletu. Brali to ale s humorem.Všichni byli nesmírně družní a jako rodina se neustále scházeli a navštěvovali. Zapadla jsem k nim rychle a úplně přirozeně. Oba jsme s manželem moc toužili po dětech. Ale stále se nám nedařilo.

Toužili jsme po dětech

Když už to bylo divné i celé rodině, která s námi vše prožívala, rozhodli jsme se navštívit doktora. Absolvovali jsme nespočet vyšetření. Oba jsme byli zdraví. „Pravděpodobně jde o genetiku.

S jiným partnerem byste zřejmě dítě mít mohli,“ sdělil nám jeden gynekolog. Pro nás to ale byla naprosto nepřijatelná představa.

Po dvou neúspěšných pokusech o umělé oplodnění jsme se rozhodli pro adopci. „To je dobrý nápad, Marto,“ řekla k tomu moje tchyně Zdena. „Bez dětí je život smutný. My s tátou přijmeme toho tvorečka jako vlastní vnouče.

Neboj se, rozdíly dělat nebudeme.“ A tak na patnácté výročí naší svatby jsme se všichni radovali z tříměsíční Evičky.

Zhroutil se mi svět

Celá rozvětvená rodina se sešla u nás a Jirka ještě o půlnoci odvážel domů osmdesátiletého strýčka. Domů už se nikdy nevrátil. Při cestě zpátky ho smetl kamion, jehož řidič usnul za volantem.

Další týdny jsem prožila v mrákotách a můj život se najednou rozpadl na tisíc střepů. Nezachránila mě ani skutečnost, že jsem se měla starat o miminko, o naši vytouženou Evičku. Byla jsem přesvědčená, že za všechno může ona!

Kdybychom si ji nevzali, nebyla by rodinná oslava, Jirka by nevezl strýčka domů a nic by se mu nestalo.

Zatímco jsem do sebe ládovala jeden uklidňující prášek za druhým a doslova se utápěla v nekonečném žalu, moje tchyně Zdena se k nám nastěhovala a bez řečí převzala péči o Evičku i o mě.

Nechtěla jsem žít

Mě doslova odvlekla k psychiatrovi. Jenže kde není vůle, není šance něco změnit. Omámená spoustou prášků jsem celé dny prospala. Po dvou měsících toho měla Zdena dost.

„Tak poslouchej, Martičko,“ pustila se do mě jedno pondělní ráno, „takhle to dál nejde. Táta volal tomu tvému psychiatrovi a probral s ním, že máš pomalu začít vysazovat ty prášky,“ řekla rázně. „Ale já je přece potřebuju!“ rozbrečela jsem se.

„Ty musíš být zase v pořádku pro Evičku! Ráda pomůžu, ale copak si to dítě zaslouží, aby máma celé dny fňukala? Jirka byl můj syn, na to jsi zapomněla? Myslíš si, že já netruchlím? Nebo že snad je to ostatním v rodině jedno? Není!

Dobře ale víme, že se nic nevrátí. Život jde dál. Zůstala tu po něm Evička a ty,“ ukončila dlouhou řeč Zdena a rozplakala se.

Dokázala jsem se sebrat

Ten její pláč mě nějak probudil. A tak jsem postupně začala vysazovat léky, chodila ven s Evičkou a pod dozorem Zdeny, mých třech švagrových a různých tetiček jsem se pomalu vracela do života. Evička mně přinášela tolik radosti!

Za své počáteční mateřské selhání jsem se moc styděla. „Chybu člověk někdy udělá. Důležité je umět si to přiznat a poučit se z toho,“ řekla mi Zdena, když jsem to s ní rozebírala. A měla pravdu i v tom, že život jde dál.

Přišla nová šance

Když jsem vodila Evičku do mateřské školy, seznámila jsem se s Markem, tatínkem malé Danušky. Její maminka zemřela krátce po porodu na rakovinu. Vzali jsme se po pěti letech a na svatbě nám byla „moje“ rozvětvená rodina.

Na svatební hostině jsem jim poděkovala, hlavně Zdeně. Bez ní bych se neodrazila ode dna a kdoví, jak by to dopadlo. A brzy nás čekají svatby další… Tentokrát našich dcer!

Marta P. (54), Kolín