Kdysi jsem se strašně bála bouřky a lijáků. Dnes už tolik ne, ale ustrašená si připadám pořád. Jenomže co s tím?

Jako malá jsem trpěla hrůzou z bouřky, větší, než bývá u dětí obvyklé. Vlastně jsem se bála i deště.

Když lilo, připadalo mi, že nikdy nepřestane a všechny nás to zatopí, celou vesnici i s poštou a panem poštmistrem, kapličkou, autobusovou zastávkou, národním výborem a obecní pastouškou, kde bydlel kulhavý starý pan Bláha, který zametal náves.

Možná to zavinila babička, protože mi vyprávěla o potopě světa, možná televize, kde ve zprávách ukazovali záplavy v Nikaragui a Hondurasu.

Tehdy jsem se sice směla koukat jen v neděli dopoledne na pohádky se Štěpánkou Haničincovou, ale zprávy si táta pouštěl v době, kdy jsem si čistila zuby.

A tak stačilo lstivě vykouknout z koupelny a leccos zajímavého či ohromujícího jsem spatřila. Bohužel i ty záplavy. Měla jsem z toho noční můry. V hrůzných snech jsem vídala, jak se na náš baráček s děsivým hučením valí ta zlověstná, šedivá nikaragujská voda.

Strach v očích

Byly prázdniny, zrovna jsem oslavila sedmé narozeniny a líbilo se mi, že mě dospělí o překot ujišťují, že jsem velká holka. Skýtalo to mraky výhod, pouštěli mě ven, a nejenom před zahrádku pod kaštany nebo na náves, ale i dál. O hodně dál, až k rybníku.

Takhle jsme šli jednou k rybníku a bylo nás pět: já, Majka, Jaruš, Milan a jeho mladší brácha Kája.

Nejstarší byl devítiletý Milan, velitel naší party. Toho jsem obdivovala. Zdálo se mi, že se chová jako dospělý, je na něj spolehnutí a ví si rady v každé situaci. No skoro jako můj táta.

Házeli jsme do rybníka placaté kameny a počítali, kolikrát vyskočí nad hladinu. Nejlepší v házení žabek byl Milan.

Něco viselo ve vzduchu, cosi zneklidňujícího. Bylo dusno, setmělo se, jako by byl večer, na hladinu rybníka padaly kapky, nejdřív roztomile, za okamžik divoce. Pochopila jsem, že se blíží konec světa. Ale i z očí ostatních dětí jsem přečetla strach.

Někdy si vzpomenu

„Honem do seníku!“ zvolal Milan. Popadl brášku za ruku, tou druhou táhl plačící Majku, bylo jí teprve šest. Když jsme doběhli do polorozpadlé stodoly, venku se strhlo peklo.

Bez ustání burácel hrom, blesky se klikatily černou oblohou jako žlutí hadi, déšť se proměnil v surovou průtrž mračen. „Nebojte se, jste jak malí,“ napomenul nás Milan.

„Za čtvrt hodiny bude po všem.“ Koukala jsem ven na to peklo a věděla, že jsem v bezpečí. Uznale jsem pohlédla na Milana. Napadlo mě, že s ním bych se ničeho nebála. Škoda že se mi záhy vytratil ze života.

Někdy si na něj vzpomenu a smutně si říkám, že bych zrovna někoho takového potřebovala. Někoho, s kým bych se ničeho nebála.

Helena (60), Třebíčsko