Stalo se to už před mnoha lety, ale ještě dnes cítím strach a mrazení, když se setmí a já jsem sama venku.

Vracela jsem se tehdy z pozdní večerní procházky. Byla jsem takhle zvyklá chodit celá léta a nikdy se mi nic nebezpečného nepřihodilo. Vždycky jsem si tak po celém dni vyčistila hlavu a uspořádala myšlenky. Nikdy jsem se nebála.

Žijeme v malé vesnici obklopené přírodou a lidé tu jsou hodní a laskaví a vzájemně se známe minimálně od vidění.

Všude klid a ticho

Toho večera jsem si procházku trochu prodloužila a zašla jsem poměrně dost daleko, až ke vzdálenému rybníku. Měla jsem za sebou příjemný den a myšlenkami jsem byla někde úplně jinde. Vychutnávala jsem si tmu a klid kolem.

Nosila jsem s sebou sice pro všechny případy baterku, ale znala jsem krajinu tak dokonale, že jsem ji použila jen málokdy.

Nepřirozené světlo

Zrovna jsem si říkala, že už je nejvyšší čas, abych se pomalu vrátila domů, když se najednou na kopci přede mnou objevilo podivné světlo. Svítilo nepřirozeně, trochu do zelena.

Vůbec jsem netušila, co to může být – auto jsem hned vyloučila, protože tím směrem se nenacházela žádná cesta.

Začalo se přibližovat

Nejprve jsem byla jen překvapená a zmatená, ale potom mě pohltil nepříjemný pocit a strach z neznámého jevu. Znásobil se, když se světlo pojednou vzneslo do výšky a zamířilo směrem ke mně! V tu chvíli jsem už na nic nečekala.

Otočila jsem se a dala se na útěk směrem k domovu. Světlo mě však za pár okamžiků dostihlo a rozprostřelo se kolem dokola.

Podivné bytosti

Zastavila jsem a celá zoufalá jsem zhluboka dýchala. Nevěděla jsem, kterým směrem mám utíkat, ale už jsem se stejně skoro nedokázala pohnout strachem. K dovršení všeho jsem v záři světla spatřila několik podivných bytostí, jen vzdáleně podobných lidem.

Měly úzké hlavy, šedou barvu pleti a dívaly se na mě velkýma očima. To už jsem málem omdlela hrůzou.

Zavřela jsem oči

Kdysi jsem četla příběhy o tom, jak někoho unesli mimozemšťané. Teď to vypadalo, že se něco takového přihodí i mně! V duchu jsem se smiřovala s nejhorším. Zavřela jsem odevzdaně oči. Strachy jsem skoro nedýchala. Pak se dlouho nic nedělo.

Vím, co jsem viděla

Když jsem konečně po několika minutách znovu otevřela oči, byla kolem mě zase jen večerní tma jako předtím. Před sebou na obloze jsem však spatřila malé vzdalující se světlo. Když jsem to doma vyprávěla manželovi a dětem, nikdo z nich mi to nevěřil.

Stavěla bych se k tomu asi stejně, kdyby mi to někdo vyprávěl. Je to ale všechno pravda a já se od té doby už potmě necítím bezpečně.

Marie J. (53), Vysočina