Vše, co šlo, ukradl. Ale jeho chuť rostla. Když mi z peněženky zmizela tisícikoruna, došla mi trpělivost. Musela jsem zakročit!

Byl to takový nenápadný pán. Chodil oblečený do šedých kalhot a béžové košile. Notně staré a také hodně oprané. Možná kdysi bývala hnědá, nevím! Prořídlé šedivé vlasy a silné brýle mu dodávaly vzezření typického úřady. Tím také byl.

Sympatie nevzbuzoval

Kontroloval v našem podniku daně a faktury. Prostě všechno, co bylo pro mě španělskou vesnicí. Já naopak měla na starosti nákup pomůcek. Ochranných rukavic, krémů a pracovních bot. Prostě všeho, na co měli naši zaměstnanci nárok! Že jsme se moc nemuseli, není asi třeba moc zdůrazňovat.

On mi každou položku vyčetl, že nešetřím. A já mu zase dávala k proplacení všechno, co mě napadlo. Možná i z čiré škodolibosti, abych mu trochu zvedla mandle, jak se říká! Byl svobodný a neměl ani přítelkyni, natož nějakého pejska nebo kočičku.

Prostě osamělý a zatrpklý chlap. Tedy v mých očích!

Lepší pejsek než takový suchar

Oči těch ostatních nebyly až tak nekompromisní. Třeba moje rozvedená kolegyně Hanka by si klidně dala říct: „Prosím tě, lepší někdo než nikdo!“ Možná měla pravdu, ale já bych takového suchara vedle sebe nesnesla.

O mnoho lepší společník byl můj Princ, malý čivavák s chrabrým srdcem a vysokou inteligencí.

Rozuměl úplně všemu, co jsem mu kdy řekla! Jednou jsem si třeba večer povzdechla, že mám chuť na něco dobrého a v lednici nic není. O chvíli později mi přinesl svoji kůrku od pizzy, kterou si pečlivě schoval!

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem pana Suchara, jak jsem v duchu pojmenovala svého kolegu Karla, přistihla při malé krádeži.

Ukradl vše

Cpal si rychlostí blesku do ošoupané aktovky velké balení papíru a také nové mýdlo a šampon. Byly to věci, které jsem si připravila, že je rozdám. Úplně zkoprněl a ztuhl jako nějaká socha.

Byla jsem na rozpacích a nakonec jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla. On ale moc dobře věděl, že ano!

Při další krádeži jsem ho přistihla na chodbě. Nesl si tak nějak nenápadně balení toaletních papírů. A potom se ztratila sešívačka a stolní lampa. No, bylo toho docela dost! Jenže krádeže neustávaly. Při nákupu mi chyběla stovka a potom rovnou tisícikoruna.

Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že je to omyl, ale nebyl. Ten zloděj mi kradl peníze z peněženky!

Kolegyně se ho zastávala

Přemýšlela jsem, co dělat. Ani kolegyně Hanka nevěděla. Zastávala se ho. Dokonce vše trochu zlehčovala. Prý se mýlím! Křivdím mu! Měla důvod. Rozhodla se totiž, že pana Suchara sbalí. „Zrovna se chystám na něho políčit past, a ty přijdeš s krádeží.

Tak místo té svatební pasti vymyslíme nějakou past na zloděje! Ale stejně, trvám si na tom. Lepší někdo než…“

Tak jsem na radu kolegyně nastražila jednoduchou past. Sama jsem byla zvědavá, zda zabere. Do peněženky jsem si dala stokorunu, dvoustovku, pětistovku a tisícovku. Aby měl na výběr! Všechny bankovky jsem označila nenápadným malým srdíčkem.

V rohu nebyla značka ani moc vidět. Natož ve spěchu, až ji bude krást.

Chytil se do pasti a vše bylo jasné

Čekala jsem celé dopoledne a párkrát naschvál odešla z kanceláře. On měl tu svoji hned vedle. Potom jsem udeřila. Pozvala jsem Hanku na kávu a otevřela peněženku. Pětistovka chyběla! „Pane Karle, prosím vás, ukažte mi svoji peněženku! Jen tak pro pořádek,“ poprosila jsem pana Suchara a čekala na jeho reakci.

Nehnul ani brvou a peněženku mi ochotně ukázal. Bylo v ní několik bankovek a mezi nimi i pětistovka! A jaká náhoda: v rohu měla namalované srdíčko. Ukázala jsem mu fotku na svém mobilu. Malovala jsem na ní srdíčko na pětistovku. Nemohl se vymluvit. Bylo to jasné!

Na krádeže nebude mít už čas

Nejdřív dle svého zvyku zkoprněl. Potom se omlouval, vysvětloval a sliboval. Za trest mi přišel vymalovat kuchyň. Vyklubal se z něho docela milý chlap. Kradl prý z nudy. Kvůli adrenalinu.

Nudil se a neměl nic kloudného, čím by se zabavil. Jeho podivné vysvětlení a omluvu jsem přijala. Kvůli Hance! Chodíme společně na výlety. Adrenalinu bude mít Karel brzy dost. Čeká ho totiž svatba s Hankou!

Míla R. (61), Jičín