S Martinem jsme spolu už osm let. Má dceru z prvního manželství. Když jsme se poznali, chodila ještě na základní školu. Byla to roztomilá holčička, ale časem se věci dost změnily.

artina jsem potkala kousek před padesátkou. Byla jsem rozvedená a sama. Nemohla jsem mít děti, proto mě manžel opustil. Myslela jsem si, že mi jeho Terezka nahradí, co mi život odepřel.

Přítel měl s exmanželkou střídavou péči a já se do toho vztahu vrhla po hlavě. Myslela jsem, že se na mě konečně usmálo štěstí.

Z roztomilé holčičky se ale vyklubal pěkný spratek, který mi dělá naschvály a otce využívá. Martin ji rozmazluje a na mě je naštvaný, že jsem prý proti ní zaujatá!

Zkrátka malá roztomilá Terezka vyrostla ve vypočítavou ženu a používá veškeré dostupné ženské zbraně.

Nechal se uhnat

Když jsme se s přítelem poznali, byl už několik let rozvedený. Svou ženu si kdysi vzal jen proto, že čekala dítě. Do svatby se mu nechtělo, protože se znali jen půl roku, když otěhotněla, a on ji podezíral, že otěhotnění na něj nastražila.

A také hned po svatbě hořce litoval, protože jeho žena byla extrémně žárlivá a dělala mu scény i před lidmi. Tvrdil mi, že měl chuť utéct ještě před narozením dcery. Pořád ale doufal, že se to zlepší, a přičítal její chování těhotenství a splašeným hormonům.

Ale ani později to nebylo lepší, naopak. Napřed se rozvádět nechtěl a snažil se jí vysvětlit, že se o ně chce postarat, ale tak jak to mezi nimi je, žít nechce. Ona ale dělala čím dál větší scény, prostě hysterka. Nakonec požádal o rozvod, když byly dceři tři roky.

Nechtěla se o tátu dělit

Když jsme se s Martinem seznámili, na jeho dceru jsem se moc těšila. A líbila se mi hned, byla to moc hezká holčička. Já jí ovšem do oka evidentně nijak nepadla. Chovala se ke mně odměřeně, moc nemluvila, na dotazy odpovídala jednoslabičně.

Říkala jsem si, že to chce čas a že si ji láskou získám. K tátovi byla úplně jiná, upovídaná, veselá.

Na první pohled bylo vidět, jak ho má omotaného kolem prstu, mě se snažila ignorovat, pořád mi skákala do řeči, když jsem začala mluvit, nebo se chytla táty za ruku, tu samou, za kterou jsem se s ním držela já.

A takových příkladů bych jen za první setkání našla mnohem víc, a i když se to postupem let trochu zlepšilo, ideální to nebylo!

Mělo mě to varovat

Martin jí ale nikdy nic neřekl, hned se vždy točil kolem ní, a to i tehdy, když jsem už byla jeho žena. Mávla jsem nad tím vždy rukou, přece nebudu soupeřit s malou holčičkou…

Jenže se to nijak nelepšilo a pro mě vždycky ten čas, kdy byla u nás, byl hodně vyčerpávající.

Většinou se se mnou bavila, ale jen na půl pusy. Nikdy mě neposlechla, ne že bych ji chtěla vychovávat… „Terezko, mohla bys po sobě, prosím, uklidit ten talíř?“ zeptala jsem se jí třeba, když jsem jí dala po příchodu ze školy svačinu.

Jen se na mě podívala a odešla. Za chvíli jsem slyšela, jak volá tátu, že ji komanduji! Martin místo toho, aby jí řekl, že to tak nevidí, mi večer důrazně domlouval, ať ji nechám na pokoji.

Jasně ho využívá

Díky tomu se mezi námi dvěma propast prohlubovala a prohlubuje, jak Tereza dospívá. Je jí sedmnáct, ale na svůj věk mi přijde dost „protřelá“. Hodně brzy pochopila, že tatínek jí zobe z ruky, že stačí na něj udělat oči a on jí snese modré z nebe. Co peněz nad rámec hodně štědrých alimentů a pobytů u nás už do ní nastrkal!

Tereza jakoby nic zafňuká, že je ve třídě jediná, kdo nemá poslední verzi iPhonu, a tatínek jí ho hned obstará. A tak je to i s dalšími věcmi či oblečením.

A když jí náhodou něco nekoupí, co ona chce, ztropí tak hroznou scénu, že se divím, že jí Martin nedá pár facek. Prostě hysterka po mámě. A Martin nemá evidentně sílu tomu teroru vzdorovat.

Lže nám

Už několikrát na nás udělala dokonce podraz. Když zjistila, že máme něco domluveného s přáteli nebo máme jet k mým rodičům na oslavu tátova jubilea, vždy si něco vymyslela, aby nám to zkazila, i když v té době měla být u mámy.

Tátovi zavolala, že nutně potřebuje být s ním, protože je sama doma, máma něco má a jí není dobře.

Nemám proti ní šanci

„Promiň, Danuško, přece ji nemohu nechat samotnou, co když je to něco vážného,“ řekl mi Martin a odjel za dcerou. Mě nechal, ať si společný program pořeším, jak chci. Prostě si vymýšlí a táta hned skáče podle ní.

Když jsem si dovolila muži říct, že to na něj jen hraje, že udělá cokoli, aby nás rozdělila, protože ví, že u něj jí to projde, tak mi vyčetl, že na ni žárlím a že nemůžu vědět, jaké to je mít dítě, když sama žádné nemám.

Už mám všeho dost. Soupeřit s jeho dcerou, což vlastně vůbec nechci, je předem prohraný boj. Obávám se, že když jsme si k sobě nenašly cestu doteď, tak si ji nejspíš nenajdeme nikdy. A Martin asi na mé straně také nikdy stát nebude.

Dana H. (56), Klatovy