Moje práce hrobníka mi nevadila. Mrtvých jsem se nikdy nebál. Před jedním pohřbem se ale objevil podivný muž v cylindru.
V márnici se svítilo! Oranžové světlo sedělo na knotu dlouhé svíce a plápolalo v průvanu, který se protáhl pode dveřmi. Určitě jsem zamkl! Pro jistotu jsem sáhl do kapsy a vylovil klíče na velkém kruhu. Právě před několika minutami jsem dokončil kopání hrobu.
Byl už pokročilý podzim a půda byla jako beton, promrzlá a zbavena zelených ratolestí, které zdobily okraje štěrkem posypané cestičky, vinoucí se mezi hroby napříč hřbitovem. Na kostelních hodinách právě odbila půlnoc. Obešel jsem kostel a zkontroloval hřbitov.
V poslední době se tu ztrácely věnce, konve, a dokonce někdo urazil a odnesl sochu anděla, rozprostřeného svými milosrdnými křídly nad hrobem. Uvnitř márnice někdo byl. Stávalo se občas, že se do márnice dostal některý z bezdomovců a přenocoval tu.
Nechával jsem je většinou na pokoji. Ráno zabalili svých pět švestek a putovali dál nepřízní osudu. Muž, který seděl u otevřené rakve, byl velmi vysoké a štíhlé postavy.
Na hlavě měl cylindr a u krku dopnutou vázanku, která svoji sametovou černí svítila na bílé košili.
Obdivoval mrtvou
Když mě spatřil, sundal klobouk a uctivě se poklonil. Ve světlém, nezdravém obličeji hořely dvě vodnaté oči, které vypadaly jako skleněné korálky. Svými dlouhými prsty se přidržoval okraje rakve, jejíž víko před chvílí sundal. Tělo mladé dívky leželo připraveno na polední pohřeb.
Tehdy ještě neexistovaly mrazicí boxy, ze kterých se vozila těla rovnou na hřbitov. Nehty jeho prstů připomínaly ostré nabroušené dráty. „Jmenovala se Julie!“ pronesl podivným barytonem, který jako by rezonoval se stěnami prázdné místnosti.
„Všimněte si prosím toho nádherného hrdla. Ukázkové! Ta barva, bílý alabastr, co alabastr, pevný karerský mramor, protkaný jinými nerosty jako žílami, přivádějící do srdce sílu!“
Podivný muž, který by se jistě vyjímal někde na jarmarku, kde byl bavil svým vzezřením hloučky dětí, mluvil dál. Dotkl se dívčina bělostného hrdla. „Ta žíla…neopakovatelný zázrak, jako by ještě dýchala. Kdo by odolal dotknout se toho štíhlého labutí hrdla!“
Vzal mě útokem
Ten člověk mi přišel divný. „Co tady děláte?“ zeptal jsem se. „Co tu dělám? Copak to nevidíte? Čekám celou věčnost na takovéhle hrdlo. Můj sen!“ „Tady nemáte co dělat. Vypadněte. Nechte tu mrtvou na pokoji!“ zvolal jsem.
„Kolik ústrků jsem musel zažít. Lidé si na mě toho vymysleli dost. Teď jsem musel složit domeček z karet, abych mohl být tím, čím doopravdy jsem!“ Po těchto slovech ukázal na domeček z karet, který u rakve stál. Netušil jsem, jaký význam pro upíra má.
Nikdy jsem o takovém rituálu neslyšel. Muž se škodolibě ušklíbl, přeskočil rakev na márách jako by byla obyčejnou lavičkou. Pocítil jsem úder a klesl na práh dveří. V okamžiku, kdy jsem si zakryl hrdlo, se mi do hřbetu ruky zakously dva zuby ostré jako ocel.
Do márnice proklouzl průvan a zbořil domeček z karet. Přízrak zakvílel a zmizel. Vrátil jsem víko rakve na své místo a běžel domů si ošetřit ránu. Jeden nikdy neví, co se může stát, když ho kousl upír Pokoj té mrtvé, snad se k ní už nevrátí!
Petr (54), Pardubice
