Byla jsem úspěšná a žila jen svou prací. Nezbyl mi čas na děti a rodinu. Začala jsem se časem bát, že už nestíhám a ničila jsem konkurenci.
Přes dvacet let pracuji jako manažerka a pobírám skvělý plat. Nadměrná psychická zátěž se ale začala podepisovat na mém zdraví. Stále častěji jsem užívala léky na bolest hlavy, žaludku, později na nervy.
Aby si změny mého chování nikdo nevšiml, nechávala jsem si od svého známého lékaře předepisovat antidepresiva.
Časem moje obavy dosáhly obludných rozměrů. Byla jsem přesvědčená, že se proti mně všichni spikli a usilují o moje místo. Nesnášela jsem zejména mladé, chytré kolegyně, každou, která přišla do firmy, jsem vyštípala.
Ruply mi nervy
Stihomam vůči podřízeným se prohluboval. Když odešli domů, slídila jsem v jejich počítačích. Byla jsem si jistá, že to jsou zrádci, že proti mně intrikují a chtějí se mě zbavit.
Moje „divné“ chování začali vnímat i rodiče. Kontakt s nimi jsem omezila na telefonní hovory. „Vlasto, vyhýbáš se nám, a když s námi mluvíš, vedeš divné řeči. Máme o tebe strach.“
Jednou mi praskly nervy a hystericky jsem zařvala, aby ze mě netahali informace, které jsou tajné. Pak mi šéf nařídil neplacené volno, a tím mě ujistil, že i on je můj nepřítel. Byla jsem přesvědčená, že mě u něj někdo pomluvil. Určitě jeho nová sekretářka Tereza!
Jak se jí zbavit?
Byla jsem v neschopnosti a přemýšlela, jak se Terezy zbavit. Seděla jsem na balkoně celý den. Kafe už bylo studené a bábovka vedle něj tvrdla. Najednou se ozval těsně u mě příšerný hluk. Na balkon přistála děsivá bytost. Pták jako z hororu. V první chvíli jsem nevěděla, co to je.
Křiklavý, opeřený zjev se strašlivými drápy a ještě děsivějším zobákem se usadil bez kousku strachu na stole a celý se zapýřil. Díval se přímo na mne. Nemohla jsem se pohnout hrůzou. „Nazdááárrr!“ řekl najednou. „Ty krrradeš! Rrrony, ty kradeš!“ řekl několikrát a pak se pustil do mé bábovky.
Seděla jsem v křeči a zírala. A pak se to najednou stalo. Náhle jsem pocítila obrovskou úlevu! Jako by mi někdo stáhl deku z hlavy. Zatímco pták se zase rozpovídal, já se začala smát. Dlouhým, osvobozujícím smíchem.
Ten moment jsem pak mnohokrát konzultovala se svým psychiatrem. Byla to léčba šokem, něco, jako když ztratíte paměť, a pak se uhodíte do hlavy, a ona se vrátí. Papoušek byl úžasný!
Bohužel jsem si ho nemohla nechat, protože se po něm začali shánět jeho majitelé. Bydleli ve vedlejším vchodě a Rony jim ulétl. Když jsem jim Ronyho přinesla, pozvali mě z vděčnosti dál.
Spřátelili jsme se a já jim ráda Ronyho od té doby hlídám, když jedou na dovolenou.
Léčba šokem
Najednou si nepřipadám sama. Jeho přítomnost mě zbavila trýznivých halucinací a paranoidních představ lépe, než všechny léky, co jsem do sebe ládovala.
Mohla jsem se vrátit do firmy a myslím, že se ze mě stal mnohem lepší člověk. Už se mě podřízení nebojí ani nestraní. A dokonce jsem si mezi nimi našla kamarády. Konečně se cítím dobře.
Vlasta (58), Ostrava
