Kdysi jsem dostala na starost malého vnoučka, ale neuhlídala jsem ho. Vypadl z okna a způsobil si vážná zranění.
Můj první a jediný vnouček se narodil předčasně a byl hned od narození dost vážně nemocný.
Všem jsem pomáhala
Péče o něho by byla náročná i pro zkušenou matku, natož pro moji dceru, které bylo sotva devatenáct let! Otcem našeho Filípka byl slušný kluk, pracovitý a milý. Jenže také mladý a nezkušený. Pracoval od rána do večera, aby svoji rodinu uživil. A tak byla dcera na všechno sama.
Snažila jsem se jí pomáhat, jak to jen šlo, ale v tom byl právě háček. Moc to nešlo! Byla jsem tehdy zaměstnaná na plný úvazek a manžel začal marodit.
Hned po příchodu z práce jsem musela věnovat veškerou péči jemu, protože byl, chudák, celý den sám a bez pomoci. Ráno jsem mu připravila na noční stolek k posteli jídlo a termosku s čajem.
Potom už jen čekal, až se vrátím. Filípka jsem tedy hlídala alespoň o víkendech, aby dcera dohnala spánkový deficit a také si trochu užila manžela. Tehdy se stala tragédie, která celé naší rodině zkazila celý zbytek života.
Osudná chvilka
Filípek právě začal chodit, ale držel se jen tak při zemi a většinou zůstával na čtyřech. Občas se mu povedlo vstát a ujít pár vrávoravých kroků. Hrála jsem si s ním tehdy na zemi, kutáleli jsme si spolu takovým barevným balonkem, když někdo zazvonil u dveří.
„Filípku, babička hned přijde!“ řekla jsem, dala mu pusinku na čelíčko a odběhla otevřít.
Byl to soused s nějakým dopisem, co za mě minulý den převzal, a já se s ním v tom spěchu vůbec nevybavovala. Jen jsem si vzala ten dopis, pozdravila a spěchala zpět za vnoučkem. K mému údivu v pokoji nebyl.
Jen pootevřené okno mi naznačovalo, že něco není v pořádku. V tom už jsem pod oknem uslyšela pláč.
Dcera mi oprávněně dávala vše za vinu
Bydlíme v prvním patře panelového domu, a tak je u nás všechno slyšet. Vykoukla jsem, a krve by se ve mně nedořezal. Filípek ležel pod oknem a naříkal! Lidé se k němu sbíhali ze všech stran a v dálce už bylo slyšet houkání sanitky.
Seběhla jsem dolů, ale záchranka byla rychlejší. Vše se odehrálo rychlostí blesku.
Filípka naložili, já skočila za ním do vozu a jelo se. Měl několikrát zlomenou nohu, protože vypadl částí těla na trávník a částí na betonový okraj chodníčku. Plakala jsem a byla z toho úplně v šoku. Jak se jen mohlo něco takového stát?!
Jak se dostal tak rychle na okno? A jak se mohlo to okno otevřít?
Že bych ho zapomněla pořádně zabouchnout? Jak to všechno dokázal? Nešlo mi to vůbec do hlavy. Nechápala jsem to! Až v nemocnici mě napadlo zavolat dceři. Okamžitě přijela, ale nemluvila se mnou. Nenechala si nic vysvětlit! Ani se na mě nepodívala!
Z vnuka se stal invalida
Filípek si pobyl v nemocnici skoro dva měsíce. Nohu mu několikrát operovali, ale uzdravit mu ji úplně nemohli. Jedna nožka zůstala Filípkovi napůl chromá. Musel docházet na náročnou rehabilitaci a potom, po několika letech, podstoupit znovu operaci.
Noha mu nerostla tak rychle, jako ta zdravá. Z Filípka se stal mojí vinou invalida! Chodil o berličkách a trpěl bolestmi. Dcera mě zavrhla, manžel mi umřel už po roce od toho úrazu. Zůstala jsem úplně sama.
Až když jsem těžce onemocněla, zřejmě ze svých výčitek svědomí, konečně jsme se usmířily.
Byla jsem tolik šťastná! Mladým jsem zaplatila auto a přidala na bezbariérový domek. Ne mnoho, ale vše, co jsem měla. Abych alespoň trochu zmenšila svoje strašné zavinění Filípkova postižení!
Nic není, jak by mělo být
Vnouček rostl jako z vody a na moji podporu si zvykl. „Babi, přidej mi, babi kup mi…“ slýchávala jsem čím dál častěji, a já jsem nikdy neměla sílu nebo odvahu odmítnout. V hloubi duše jsem vždycky věděla, že je to špatně, ale prostě jsem nemohla jednat jinak. Filípkovi je dvacet let.
S rodiči si nerozumí a nastěhoval se ke mně. Vařím mu, posluhuji a plním jeho přání. Studovat se mu nechce a pracovat prý nemůže. Užívá si důchodu, který já si dovolit nemohu. Musím živit vnuka!
Lída P. (65), Zábřeh na Moravě
