Když jsem potkala Jaroslava, věřila jsem, že bujaré mládí jsme si oba už dávno užili, takže nás čeká aktivní střední věk i poklidné stáří.

Jsme spolu pár let a mé sny se hroutí. Seznámili jsme se před pěti lety. Na ulici. Vlastně to bylo velmi romantické setkání. Když jsme se míjeli, upadl mi šátek. Jaroslav galantně přiskočil sebral mi ho a usmál se na mě.

Bylo to prostě jako sen

Poděkovala jsem a šla dál. Za chvíli mě doběhl. „Nezlobte se, ale nemohl bych vás pozvat na kávu?“ zeptal se. A protože jsem šla z práce a nikam jsem nespěchala, ráda jsem souhlasila. Povídali jsme si tři hodiny a od té doby jsme se prakticky nerozloučili. Prostě láska na první pohled.

Jaroslav splňoval vše, co jsem si kdy vysnila. Byl galantní, sečtělý, aktivní, milý a pohledný. Oba už máme děti, kterým je přes dvacet, jen Jaroslav má ještě z dalšího vztahu syna prvňáčka.

To jsem ale jako překážku neviděla, a tak jsme spolu začali hned bydlet. Koneckonců, v našem věku není na co čekat!

Vzali jsme si půjčku

Tři roky jsme bydleli v mém nájemním služebním bytě a plánovali si, jak si spolu pořídíme domeček. Jenže pak jsem dostala výpověď v zaměstnání pro nadbytečnost, byla jsem pro ně zkrátka stará, a tím jsme přišli i o bydlení.

Přestože jsme uvažovali o domečku a přítel sám vždy navrhoval, jak vše bude snadné, nakonec se ukázalo, že to tak snadné nebude.

Podle jeho slov byl problém v tom, že matka jeho syna měla stále větší a větší finanční nároky, tak bychom nemuseli zvládat splácet hypotéku, pokud bychom ji tedy vůbec dostali.

Nastěhovali jsme se tedy do panelového bytu, který dostal Jaroslav po matce. Byt mu darovala s podmínkou, že on musí nejdříve vyplatit svého mladšího bratra.

Tak jsme dali dohromady, co jsme měli, vzali si menší půjčku, vyplatili bratra a částečně byt zrekonstruovali. Ovšem přítelova matka si hned poté tady začala uplatňovat právo na bydlení.

Vyfasovala jsem i matku

Její návštěvy už nebyly návštěvami, ale minimálně čtrnáct dní v měsíci pobývala vždy u nás. Vadilo mi to a chybělo mi soukromí. Matku jsme brali také na výlety a na víkendy na chatu. Jaroslav to všechno považoval za normální, běžné. Dnes vidím, že pro něho existuje jen jeho rodina, ale moje nikoliv…

Prý on je prvorozený syn a jedině on se tedy musí o matku postarat. Mladší bratr nemusí nic, jen mu občas pomoci. Jeho mladšímu bratrovi přitom bude čtyřicet let.

Má rodinu, dobrý plat, služební auto, ale když jede matka za ním, ani si pro ni nepřijede a ona k nim musí autobusem. A cokoliv matka potřebuje, obrací se zásadně jen na nás.

Co moji rodiče?

Chtěla bych nastolit nějaká pravidla, neboť i já mám rodiče, a navíc o dost starší. Chtěla bych pochopení u přítele, který je dobrý, možná ale až moc dobrý. Vyhoví přáním druhých i za cenu našeho společného času. S jeho matkou jsem si promluvila a ta vše v klidu a pohodě pochopila.

Řekla bych, že si spolu opravdu rozumíme! Ovšem Jarda mi to od té doby vyčítá, a dokonce mi řekl, že jsem falešná. „Moji matku nesnášíš, a když se s ní bavíš, jen se přetvařuješ!“ vyjel na mě. Ale to není pravda! Deptá mě tato situace, děsně se hádáme. Já už nemám kloudné řešení.

Skončím jako alkoholik?

Zprvu jsem to i řešila vínem, když jsem byla sama doma, teď tedy ne. Snažím se být připravená na normální řeč, ale to mi opravdu nejde. Jarda vidí jen svoji pravdu, a v poslední době mám dokonce pocit, že mi spoustu věcí dělá naschvál!

Poslední tři roky jsem objížděla s jeho rodinou hroby v době Dušiček a nic jsem nenamítala. Loni jsem ale chtěla udělat radost mým rodičům a jet s nimi. Jarda se mi ale jen smál, ať si s nimi jedu sama. Naši že jsou ještě dva a mají vlastní auto.

Ano, mají, ale teď už do šrotu. A nepřipadá mi příliš fér takový vztah, kde se pomáhá jen rodině jednoho z páru. Stejně tak Vánoce trávíme zásadně s jeho rodinou a moji rodiče jsou z toho už smutní.

To snad mám čekat na to, až mi také umře táta, abych mohla být víc se svojí maminkou?

Nepříjemně mě překvapil

Nedávno mi moje dcera sdělila, že čeká miminko. Jsem šťastná a nemohu se dočkat vnoučátka. Moc dobře to ale nepřijal Jaroslav. „Doufám, že ho nebudeme mít stále na krku,“ podotkl jen a já svého přítele nepoznávala.

Ten, který pro rodinu dělá první poslední, se najednou takto otočí zády k mé rodině? Vždyť děti jsou největší štěstí. Nemohla jsem pochopit, že ji takhle odpálil. Jak se může takhle odlišně chovat. Jeho příbuzní jsou snad nade vše?

Nemám kam jít

Začíná mi docházet, že pro něho existuje jen jeho rodina, zatímco ta moje je tabu. Jsem ale v pasti. I kdybych se s ním chtěla rozejít, nemám se kam nastěhovat. Všechny svoje peníze jsem totiž dala na vyplacení bratra a do rekonstrukce.

Byt je ale napsaný jenom na Jardu! Obávám se nejhoršího a nevím, jak z této mizerné situace ven. Na ulici skončit nechci.

Blanka H. (54), Most