Jsem vděčná za svou schopnost cítit nebezpečí, pomáhá to nejen mně, ale i mému okolí. Díky svým snům jsem už zachránila život.

Za život se mi několikrát stalo, že mě sen upozornil na blížící se neštěstí. Poprvé mi bylo třináct let. Zdálo se mi, že moje prababička leží nehybně u sebe doma a čeká na pomoc. Nedalo mi to a druhý den ráno jsem se za ní šla cestou do školy podívat.

Ležela na zemi přesně jako v mém snu. Nebýt mě, zemřela by. Další varování přišlo o šest let později. Zdálo se mi, jak jedu autobusem a před námi pukla zem a my se zřítili do propasti.

Jela jsem později

Ráno jsem jela do práce pozdějším autobusem. Autobus, kterým běžně jezdím, skutečně havaroval. Bylo několik zraněných. Tehdy si mé dispozice cítit neštěstí všimli i v práci. A další sen, který přišel už za dva měsíce, je v tom jen utvrdil.

Hlavní roli v něm hrál můj kolega, který měl problémy s alkoholem. V mém snu se potácel lesem a hledal strom, na kterém se oběsí. Poznala jsem to místo. Druhý den přišel další sen. Viděla jsem nad tím místem v lese poletovat spoustu havranů.

Věštec záchranář

Vyskočila jsem z postele, oblékla se a běžela s baterkou na to místo v lese. Díky snu jsem našla našeho kolegu rychle. Byl namol opilý s provazem ruce. „Je smrt řešením?“ vrhla jsem se k němu. „Co tady děláš?“ vytřeštil oči. „Jdu tě zachránit!“ Společně jsme usedli na zem.

Kolega mi vyprávěl, jaké má dluhy, a jak je proti pití bezmocný. Povídali jsme si až do rána. Kolega nastoupil na léčení a já se proslavila jako věštec záchranář. Od té doby sny mlčí. Věřím, že kdyby se blížilo nějaké neštěstí, moje schopnost se opět probudí.

Lucie (63), Znojmo