Na svatbě mě vyzval k tanci oběšenec

Total
1
Shares

Byla jsem v tu dobu, kdy se kamarádka vdávala, sama a na oslavě byli všichni v páru. Marně jsem hledala vhodného tanečníka. Až se objevil děsivý nápadník.

V mládí, když mi bylo dvacet let, mě kamarádka Petra pozvala na svoji svatbu. Konala se u nich na vesnici. Jsem holka z města, tak jsem se těšila, že poznám i trochu jiné zvyky.

V té době jsem neměla žádného přítele, tak jsem si namlouvala, že pro místní může být holka z města zajímavý objekt. „Musím být neodolatelně přitažlivá,“ říkala jsem si.

Statek na samotě

Po příjezdu na místo jsem zjistila, že se svatba bude konat ve starém statku na samotě. Po přípitku a dvou panácích jsem se začala poohlížet po přítomných mužích. Ale jako na potvoru tam všichni měli partnerky. Smutně jsem koukala, jak dvojice tančí na zahradě, kde se rozezněla muzika.

Mně nezbylo nic jiného než si připíjet na potkání se stejně opuštěnými ženami všeho věku. Už se stmívalo. Zamířila jsem do zahrady. Jak jsem procházela temnými kouty mezi stromy a keři, každou chvíli jsem narazila na nějakou dvojici, která hledala soukromí.

Vyšla jsem brankou na polní cestu vedoucí k lesu. Cesta se brzy změnila v lesní pěšinu. Nad hlavou mi šuměly stromy. Vtom se najednou zvedl prudký vítr. Rozhodla jsem se vrátit, ale ke své hrůze jsem zjistila, že vůbec nevím, kudy jít.

Z dálky jsem sice slyšela hudbu z oslavy, ale podivně se rozléhala po kraji. Nazdařbůh jsem se rozběhla lesem a najednou jsem nad hlavou uslyšela křupnutí. Podívala jsem se vzhůru a spatřila velkou větev, která se řítila přímo na mě. Tak tak jsem stačila uskočit. A vtom jsem ho uviděla!

Zjevil se vedle mě

Přede mnou se ve světle hvězd a měsíce cosi vznášelo. Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zato podivná mužská postava se zjevila přímo vedle mě. Kolem krku měl omotaný provaz a ve tváři děsivou popelavou barvu. Vypadal jako… oběšenec.

Smím prosit?

Vztáhl ke mně ruce. „Zatančíme si?“ zaskuhral. Padla jsem na kolena a začala se modlit. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou jsem uslyšela ránu podobnou výstřelu. Až po několika minutách jsem se odvážila podívat nahoru.

Přízrak byl pryč. Pomalu jsem se postavila na nohy. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila pěšinku, která se jako zázrakem vynořila z přítmí. Za deset minut jsem byla zpátky na statku. „Kde ses toulala?“ ptala se mě Petra. „Prostě jsem se ztratila a pak se po mně sápal nějaký přízrak.“

Petra se na mě podívala, sjela mě pohledem od hlavy až k patě, jako bych zešílela. Nejspíše si myslela, že jsem si s sebou na procházku vzala lahev slivovice. „Pojď, dáš si ještě se mnou panáka a bude ti líp.“ Nehádala jsem se s ní, stejně by mi nevěřila.

Zdena (53), Jičín

Také se vám může líbit