Pokud se člověk podívá na minulost s odstupem, tak si některých věcí musí všimnout. Naši rodinu postihuje každých deset let tragédie.

Naše rodina je opravdu hodně početná. Můj otec měl mnoho sourozenců, celkem šest. V takto rozvětvených rodinách nebývá výjimkou, že čas od času někdo zemře nepřirozenou smrtí dříve, než by měl. Například při autonehodě nebo jiném neštěstí. Jenže v případě našeho rodu se to opakovalo pravidelně každých deset let.

Těšila jsem se na svatbu

Já jsem se o těchto podivných náhodách a řetězci úmrtí dozvěděla od otce vlastně až v dospělosti. Bylo mi tenkrát dvacet osm let a vypadalo to, že se konečně opravdu vdám, po několika neúspěšných vztazích.

S Karlem jsme chodili už čtyři roky, měli jsme se moc rádi, takže když se konečně vyslovil, neváhala jsem a řekla ano. Tehdy mě otec oslovil a zeptal se, jestli to myslím se svatbou vážně. Když jsem ho ujistila, že ano, začal mluvit trochu tajemně.

Řekl, že mi chce sdělit něco, co mě možná vystraší. Chtěla jsem, aby pokračoval.

Tragická osmička

Položil přede mě papír, kde byla napsána úmrtí našich předků až do druhé poloviny minulého století. Zeptal se mě, jestli na těch číslech vidím něco divného. Chvíli jsem se na ně dívala a pak mi to došlo.

Všichni ti lidé, kteří tam byli napsáni, zemřeli v osmém měsíci roku končícího osmičkou. Zamrazilo mě nad tím v zádech. Pomyslela jsem si, že to přece nemůže být jen souhra náhod. Chtěla jsem vědět víc.

Zemřeli v důsledku nehody

Otec mi prozradil, že to zjistil, když se snažil poskládat náš rodokmen. Kromě těch lidí uvedených na seznamu samozřejmě umírali i další, ale ti většinou ve stáří a přirozenou smrtí. Všechny ty smrti v roce s osmičkou měly jednu věc společnou: dotyčným se stala nějaká nehoda nebo tragédie.

Oběť vraždy a utonutí

Začala jsem se vyptávat otce na konkrétní data. Tak například v roce 1938 se jeden z mých prastrýců stal obětí vraždy. O deset let později se utopila v mladém věku příbuzná z otcovy strany. V roce 1958 přejel vlak jejího bratra.

A v roce 1968 uhořela otcova sestřenice při požáru venkovského domku. Pouze o tomto neštěstí jsem už věděla z vyprávění.

Otrávil se houbami

Smrt si pravidelně vybírala svoji daň i v dalších obdobích. Jednalo se už o rodinnou historii, která mi byla celkem známá, ale nebýt otcova průzkumu, nikdy bych si ji nedala do takovýchto souvislostí.

To, že se po dalších deseti letech, tedy v roce 1978, můj prastrýc otrávil houbami, jsem už pochopitelně věděla. Bylo mi tehdy patnáct let, když k tomu došlo. Měla jsem ho moc ráda a jeho smrt ve mně zanechala velké prázdno. Když jsem byla na jeho pohřbu, celý jsem ho probrečela.

Smrt bratrance mě zasáhla

S velkými obavami a částečně i s malou špetkou zvědavosti jsem čekala, co se stane po uplynutí dalších deseti let. Kletba dále pokračovala. Můj bratranec Aleš nešťastně spadl ze skály a zabil se.

Tahle událost mě skutečně zasáhla, protože s Alešem jsme spolu téměř vyrůstali. Měla jsem ho moc ráda, byl jako můj bratr, kterého jsem neměla. Jeho smrti jsem nerozuměla.

Nechápala jsem, jak k tomu mohlo dojít, protože Aleš měl s lezením po skalách letité zkušenosti.

O to větším šokem bylo, když nám bylo řečeno, že byl v případě své smrti neopatrný. Netušila jsem, jestli o rodinném prokletí věděl, protože jsem tehdy otci slíbila, že o tom nebudu s nikým mluvit.

To tajemství mě tížilo

Otec zemřel přirozenou smrtí v polovině 90. let. A protože o maminku jsem přišla už v mládí, kdy mi ji vzala těžká nemoc, vypadalo to, že jsem zůstala na to kruté tajemství opakujících se smrtí sama.

Mohla jsem tomu zabránit?

Čas běžel dál. Uplynula další dekáda a přišel rok 1998. Před začátkem srpna jsem bojovala s pokušením říct všem příbuzným o našem rodinném prokletí a upozornit je na to, že každému z nich může hrozit nějaké nebezpečí.

Vypadala bych ale jako blázen, protože smrt mohla přijít v jakékoliv podobě a kdykoliv během roku.

A skutečně přišla. Moje teta zemřela při autonehodě. Nikdo si nedokázal vysvětlit, proč do té zatáčky vjela tak rychle. Vždy byla velmi opatrnou řidičkou. Pozdě jsem litovala svých obav, možná kdybych se své rodině svěřila, mohla tu teta s námi ještě být.

Děsivá záhada

Jak jsem zestárla a měla vlastní děti, vždy jsem se jenom modlila, aby se ono prokletí nepřeneslo na ně. Toho jsem byla naštěstí doposud ušetřena.

Zlý osud ale neušetřil dalšího z mých bratranců v roce 2008. Zabil se tragicky při jízdě na kole, kdy ho srazil opilý řidič. A před dvěma roky byl kletbou postižen jeden z příbuzných, který žil dlouho v Americe.

Příčinou jeho předčasné smrti bylo utopení. Nyní by snad do roku 2028 měl být klid. Pokoušela jsem se před časem vypátrat, co by za tou kletbou mohlo být, ale v rodokmenu jsem se dostala jen o pár desetiletí dál než otec.

Všechno je tedy i nadále děsivou záhadou. Bojím se, co naši rodinu čeká dál…

Kateřina S. (59), Uherské Hradiště