Život často běží úplně jinak, než jste chtěli a než jste si vůbec kdy dokázali představiit. Mě to ale potkalo v plné míře. A pěkně to se mnou zamávalo.

Zuzanka i Honzíček už stojí u okna a mávají mi. Dnes jsem se konečně rozhodla, že spolu půjdeme do zoologické zahrady. Těší se na to moc nejen děti, ale i já. Už tak dlouho jsem si přála tam zase jet.

Pořád nebyl čas. Naposledy jsem tam byla před třiceti lety se svou dcerou Ivankou. A doufala jsem, že tam jednou půjdu se svými vnoučaty. A vlastně se mi to tak trochu splnilo.

Moje milovaná dcera

Když se mi narodila Ivanka, jediné moje dítě, začalo to už v našem manželství pěkně skřípat. Ještě chvíli jsme se s manželem snažili kvůli Ivance, ale náš vztah už byl v troskách. Nemělo žádný smysl ho dál uměle natahovat. Proto jsme se v tichosti rozvedli.

Manžel souhlasil, aby Ivanka zůstala se mnou a on poctivě využíval všechny dny, kdy měl dceru na starosti podle naší domluvy. Nebránila jsem jejich kontaktu. A Ivanka byla sladké, hodné dítě. Měla tak oba rodiče a byla šťastná.

Její osudový, milý muž

Když Ivanka dospěla a dostudovala, potkala na nějakém večírku Luboše a bláznivě se zamilovala. Přála jsem jí to. Už také proto, že budoucí zeťák se mi moc líbil. Šikovný, trpělivý a hodný mužský.

Byla jsem proto ráda, když se vzali a po svatbě nastěhovali do bytu nedaleko mě.

Říkala jsem si v duchu už tehdy, že to budu mít aspoň blízko, až budu hlídat vnoučátka. Skutečně moc jsem se na ně těšila. A doma si už shromažďovala různé hračky a knížky pro malé děti, které právě vyšly.

Řekla mi nakonec pravdu

Nějaký čas jsem čekala, kdy konečně dcera přijde se zprávou, že je těhotná. Měsíce a roky ubíhaly a nic. Začala jsem nenápadně sondovat, co se děje. Snažila jsem se dceru přimět, aby to zkusili řešit přes doktory. Její reakce však byly vyhýbavé a vždy jsme si těmi hovory jen pokazily náladu.

Po jednom takovém rozhovoru mi dcera nakonec řekla, že děti nechce a nebude mít. Prý je v tomto světě už i tak dost nešťastných lidí. Nechápala jsem to. Bylo to její konečné rozhodnutí.

Neopustil ji, ale měl na to právo

Bála jsem se, že Luboš, který si děti moc přál, moji dceru nakonec opustí. Možná že o tom i uvažoval, ale pak nás na kolena srazila další rána. Dcera onemocněla. Našli jí rakovinu prsu. Zprvu to vypadalo, že včasné zachycení nemoci jí zachrání život.

Po operaci a chemoterapii se na chvíli zdálo, že se její stav zlepšuje. Luboš stál pevně vedle ní a neustále ji povzbuzoval. Bohužel po nějakém čase se stav Ivanky zase zhoršil.

Asi to tušila už dávno

Dcera zemřela ve svých 38 letech. V té chvíli jsem si říkala, že musela něco tušit už dávno. Proto snad ty děti nechtěla. Možná se bála, že by vyrůstaly bez mámy. I když i Luboš by se o ně dokázal určitě také postarat.

Nyní byl ale ze smrti manželky naprosto zhroucený. Nějaký čas jsem ho nechala s jeho žalem samotného.

Bylo to šokující přiznání

Ani jeden z nás nestál o přítomnost toho druhého. Chápala jsem to. Po několika měsících jsem ale nakonec Luboše pozvala na oběd. Chvíli nám trvalo, než jsme se rozmluvili, tak, jak jsme byli dříve zvyklí.

Především proto, že jsme tvrdošíjně vybírali všechna možná témata hovoru, jen ne to o mé dceři. Po kávě a moučníku se nakonec atmosféra trochu uvolnila. A já si vyslechla naprosto šokující Lubošovo přiznání.

Trápil se tím dost dlouho

Luboš mi oznámil, že má dvě děti! Starší dceru Zuzanku a syna Jana. Prý rozhodně nešlo o nějakou klasickou nevěru. To by Ivance nikdy neudělal. V zaměstnání ale potkal Alenu. Ta Ivanku jasně ničím neohrožovala, protože žila se svou partnerkou Lucií.

S Lubošem se ale dost skamarádili. Měli totiž velké a bolestivé společné téma. Oba toužili po dětech, ale jejich šance byly nulové. Dokázali si o tom povídat snad celé hodiny.

Byl to Alenin nápad

Pak ale přišla Alena s nápadem, jak situaci vyřešit. A naprosto otevřeně požádala Luboše o to, aby jí dítě udělal. Chvíli váhal, pak ale podlehl prosbám kamarádky. Když pak přišla na svět Zuzanka, přišel už nápad na ještě jedno dítě od něho.

K oběma se přihlásil jako otec, který se s dětmi mohl vídat, podle přání jejich matky, kdy chtěl. A Luboš toho, podle jeho vlastních slov, plně využíval. Byla jsem v naprostém šoku. Měla jsem na Luboše takovou zlost, že jsem ho nechtěla už nikdy vidět.

Cítila jsem se i za dceru zrazená, podvedená, znechucená. Trvalo mi dlouho, než jsem to zpracovala. Pochopila jsem ale, že to, co jsem nakonec udělala, by dcera naprosto schválila, protože by nejednala jinak. Zvedla jsem proto telefon a zavolala Lubošovi.

Jsem tak trochu babi

Řekla jsem mu, že bych ráda jeho děti poznala. Měl z toho velkou radost. Děti jsou roztomilé a dobře vychované. Jejich dvě maminky a táta Luboš, jak mu říkají, o ně dobře pečují. No a teď získaly ještě babičku, která jim prý chyběla.

Maminka Aleny už nežije a matka se Lucie, kvůli její orientaci, zřekla. Já už jsem v důchodu a „vnoučat“ si ochotně užívám v jakémkoli množství.

Marta D. (70), Teplice