Někde tam mezi hromy a blesky vznikla naše láska. Nikdy jsem nepřestala být vděčná tomu letnímu slejváku, že nás svedl dohromady.

Nechtěla jsem o letních prázdninách sedět doma, tak jsem se rozhodla, že pomůžu tetě v zahradnictví. Kdybych jen tušila, co mě tam čeká! Každý den plít záhonky na prudkém slunci, měla jsem toho dost.

„Máš padla,“ oznámila mi teta a já se nemohla dočkat, až dorazím domů. „Nechceš tu počkat, žene se bouřka,“ říkala teta a ukazovala na oblohu, která tmavla.

Deště se nebojím

„Já se deště nebojím,“ prohlásila jsem statečně, naskočila na kolo a vyrazila k domovu. Bydlela jsem ve vedlejší vsi, která byla vzdálena od zahradnictví asi dva kilometry. Nebála jsem se, že bych mohla zmoknout.

Naopak, byla jsem po práci na slunci tak upečená, že bych sprchu v podobě letního deštíku uvítala. A tak jsem poklidně šlapala po polní cestě směrem domů. Když v tom se nebe nade mnou rozsvítilo a následovala rána. Bouřka mi byla v patách. Spustil se déšť, tedy spíše slejvák.

Polní cesta, po níž jsem jela, byla v tu ránu samé bláto. Naštěstí silnice, od níž to bylo k naší vsi jen kousek, už byla blízko. Vjela jsem na ni a seč mi síly stačily jsem šlapala. Věděla jsem, že se musím někam schovat. Vzpomněla jsem si na autobusovou zastávku před naší vsí.

Dorazila jsem k ní po pár minutách a doslova padla dovnitř. Třásla jsem se. Strachy a zimou. V tom mi došlo, že nejsem sama. Vedle mě stál neznámý kluk, který byl také zralý na ždímání. Pobaveně se na mě díval. „Je tu něco k smíchu?“ zeptala jsem se ho a on zatřásl hlavou.

Dalších pár minut jsme setrvali mlčky a poslouchali běsnící živel. „Já jsem Michal,“ řekl ten kluk. Patrně myslel, že bychom se měli seznámit, když tam spolu co nevidět utoneme pod přívaly vody.

Tak tragicky to pochopitelně nedopadlo, ale dobrou třičtvrtě hodinu jsme spolu v zastávce strávili.

Uvidíme se

Bavili jsme se vymýšlením dramatických scénářů, jak tahle bouře může skončit. Pořádně jsme se nasmáli. Když bouřka skončila, měli jsme společnou cestu. Michal byl v naší vsi na prázdninách u příbuzných, a tak mě gentlemansky doprovodil až domů.

„Budu tu celé léto,“ řekl mi a plácli jsme si na to, že se určitě ještě uvidíme. A viděli, hned druhý den na mě čekal na zastávce, až zase pojedu z brigády. Legrační je, že když jsme se o pár let později brali, v náš svatební den lilo jako z konve. My ale víme, že nám dvěma vždycky prší jen štěstí!

Lada (55), Třeboňsko