Moc jsem se chtěla podívat tam, kde jsem prožívala kouzelné dětství. Teď mě to mrzí. Přišla jsem tím o své pohádkové představy.

Ráda jsem vyprávěla svým dětem i vnoučatům o tom, jak velký byl dvorek u babiččina domku, jak rozsáhlá a kouzelná zahrada k němu patřila, kuchyň byla obrovská a vévodila ji vysoká pec.

Nad babiččiným domkem vedla cesta do kopce, na němž stával bílý dům mé tety. Vypadal jako hrad – zdobený plot, altánek v rohu zahrady, ze kterého byl nádherný výhled do krajiny.

Život je tak krátký!

Bylo mi dvanáct, když jsem tam trávila poslední prázdniny. Po škole jsem se vdala a přišly na svět mé děti. Uběhlo neuvěřitelných padesát let od chvíle, kdy jsem ten kousek zapomenutého kraje navštívila. O to více jsem na něj vzpomínala.

Když jsem slavila šedesáté narozeniny, přišel můj syn s myšlenkou, že sedneme do auta, vezmeme vnuka Tomáška, a vyjedeme po stopách mého dětství. Aby konečně viděli, o čem jim s takovým nadšením vyprávím…

Smutné probuzení

Nemohla jsem uvěřit, jak je ten domek malý, dvorek jen pár kroků tam a zpět. Kuchyňka maličká, nízký strop. „To je ta tvoje pec, mami?“ podíval se na mě syn významně, když uviděl tu pícku v rohu.

„Tady je ta veliká zahrada, babičko!“ zachránil mě vnuk, který to jako dítě viděl stejně jako kdysi já.

Bylo to rozčarování. Když už jsme tam ale byli, navštívila jsem sestřenici Bětu. K vrátkům přišla stařenka. Seděla jsem na zahradě v tom jejich altánku a zírala – sádrová zvířátka na jejich zahradě a kýčovitý plot mi rvaly oči z důlků.

V autě při cestě domů jsem si povzdychla: „Navždycky mi měly zůstat vzpomínky…“

Miluše (62), Jihlavsko