Nebyla to chyba moje ani manželova, že se nám narodilo problémové dítě. Boj o plnohodnotný život synka jsme nevzdali a podařilo se nám zvítězit nad nepříznivým osudem.

Při poslední předporodní prohlídce se zjistilo, že je moje dítě otočené. Byla jsem zmatená, nikdo mi tehdy neřekl, co to vlastně znamená. Lékaři nebyli příliš sdílní. „Budeme se snažit ho vytáhnout normálně,“ sdělil mi lékař před porodem.

Veškeré snahy dostat děťátko do správné polohy ale selhávaly. Přišlo na řadu to, čeho jsem se obávala nejvíc. Kleště. Tak se narodil náš Honzík. „ Máte synka,“ řekla sestřička a v ruce před mým obličejem na chviličku podržela to maličké stvoření.

Únavou jsem sice skoro neviděla, ale že je na něm něco špatně, jsem si všimla hned. Synek měl na hlavičce bouli. Lékaři mě začali uklidňovat a vysvětlovat, že to nic není, že se to stalo kvůli kleštím, a že se to spraví.

Synka poté odnesli. Vyčerpáním a stresem jsem usnula. Když jsem otevřela oči, sestřička mi přinesla ten krásný malý uzlíček. Byl to můj synáček. Po bouličce na hlavě nebylo ani památky. Pěkně vykoupaný, oblečený a zabalený v zavinovačce.

Najednou byl jiný

„Kde má tu bouličku, jak zmizela?“ zajímala jsem se. Odpovědi se mi však nedostalo. Byla jsem tak šťastná a plná emocí, že jsem na to záhy zapomněla. Informaci o tom, co s mým čerstvě narozeným synkem ve skutečnosti provedli, jsem už nikdy nedostala.

První potíže začaly v jesličkách. Pohyboval se trochu jinak než ostatní děti a mluvení mu šlo hůř. Tehdy jsme vyhledali pomoc lékařů a objevili souvislost mezi klešťovým porodem a zvláštním chováním našeho syna. Při porodu došlo k poškození mozku.

Lehká mozková dysfunkce byla diagnóza, se kterou můj syn odcházel z psychomotorického vyšetření. „Všechno uvidíme časem,“ říkali nám s tím, že vyhlídky mohou být temné. Rozhodující prý bude školní období.

Honzík koktal, špatně vyslovoval a jeho jemná motorika nebyla příliš vyvinutá. Jinak byl normální. Navrhovali mám zvláštní školu, tu jsme však s manželem odmítli a místo toho jsme synovi věnovali maximální péči.

Naštěstí jsme se nemýlili. Honza neměl kromě špatné výslovnosti ve škole sebemenší problém. Začal chodit na logopedii a všechna písmenka vyslovoval za pár měsíců správně.

Máme kuchaře

Jen to zadrhávání v řeči mu zůstalo. Ve škole prospíval průměrně. Vyučil se kuchařem. Láska k fotbalu mu zůstala a později k ní přibyla ještě láska k jedné slečně. Dnes náš syn pracuje jako pomocný kuchař v hotelu, práce ho baví a je spokojený.

Se svou přítelkyní si užívá života plnými doušky, rád se baví a myslí pozitivně. A lehká mozková dysfunkce a špatný porod? Na to jsme všichni dávno zapomněli…

Jana (65), Brno