Nevím, co nás to posedlo. Najednou jsme se s manželem hrozně hádali a scházelo málo, abychom se i poprali. Naši hádku přerušila rána…

S Lubošem, mým manželem, jsme se nikdy moc nehádali, ale když už k tomu došlo, stálo to vždy za to. Oba jsme dost temperamentní a tvrdohlaví a málokdy jsme uměli řešit vše s chladnou hlavou. Jako tehdy, když jsme se nepohodli vlastně kvůli úplné hlouposti.

Zbytečně ostrá hádka

Svým svéhlavým přístupem jsme ale i to malé nedorozumění vystupňovali do zbytečného extrému. Snad poprvé za celé manželství jsme na sebe nahlas křičeli a už to vypadalo, že se snad i popereme.

Popadla jsem nejbližší předmět, co jsem měla po ruce, s tím, že ho po manželovi prostě hodím.

Matčina fotka

Včas jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že je to fotografie mé zesnulé maminky v rámečku. Manžel mi ale obrázek vytrhl z ruky a hodil ho na zem. Chtěla jsem mu vlepit facku, ale ozvala se strašná rána. Oba jsme se hrozně lekli. Zjistili jsme, že se přibouchly dveře od bytu.

Vůbec jsme nechápali, jak se to mohlo stát. Dveře jsem předtím sama zavírala. Musely se samy otevřít a pak se prudce zavřít. Ale jak? Manžel chytl bundu a chtěl se jít uklidnit ven. Dveře mu ale nešly otevřít. A když jsem se o to pokusila já, nešlo mi to taky.

Vypadalo to, že se tím bouchnutím nějak zkřížily. Luboš chtěl vylézt ven oknem na terasu a podívat se na dveře z druhé strany, nešlo mu ale otevřít ani okno. „To přece není možné!“ rozčiloval se.

Byli jsme uvězněni v našem vlastním bytě a marně hledali způsob, jak se dostat ven.

Rázem bylo po hádce. Ta divná situace nás dala zase dohromady. Zvedla jsem ze země maminčinu fotografii. Byť s rámečkem před chvílí manžel silně bouchl o zem, nebyl na něm, jako zázrakem, ani škrábanec.

Dveře se samy otevřely

Sklo, za nímž byla maminčina fotka umístěna, bylo nepoškozené. Dala jsem rámeček zpět na své místo. V tu chvíli se dveře samy otevřely. Nikdo v nich nestál.

Oba jsme to pochopili – byla to má matka, byla v bytě s námi a rozzlobila se. Od té doby se už nehádáme. A když to na nás náhodou přijde, vždycky si jeden z nás rychle vzpomene na matku, která tam s námi určitě je a hlídá nás.

Libuše (60), Uherské Hradiště