Byla jsem vyčerpaná a nemocná. Smutek jsem zaháněla prací. Nejvíce jsem dřela na naší rodinné hrobce. A právě tam se stal zázrak.

Krásný den, nebe bez jediného obláčku. Slunce pražilo jako v tropech a spalovalo trávník kolem kostela do světle žluté barvy. Jediný stín poskytovaly dvě velké lípy, zasazené před vstupem do kostela.

Krásný den – až na to, že jsem se právě od lékaře dozvěděla, že trpím zhoubným sarkomem žaludku. Nemoc se dlouho schovávala za pouhé pálení žáhy, kterou jsem řešila zapíjením vody s rozpuštěnou jedlou sodou.

„Je mi líto paní, ale vaše nemoc má metastázy do širokého okolí!“ řekl mi onkolog a já v jeho hlase pocítila snahu říct mi syrovou pravdu bez náznaku profesionality. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se. „Půl roku maximálně!“ dostalo se mi pohotové odpovědi.

„Půl roku!“ opakovala jsem a spolkla onu pravdu. „Tak to ještě stihnu opravit ty dva holuby na našem hrobě. A dost možná, že stihnu předělat i plačícího anděla na naší hrobce, co myslíte pane doktore?“ „Myslím, že docela jistě ano!“ odpověděl lékař.

Nic jsem neřekla

Z města jsem se vracela na kole. Rozhlížela jsem se po okolní krajině a napadlo mě, že jsem si ji vlastně nikdy pořádně neprohlédla. Zastavila jsem a rozhlížela se po okolí. Žluté lány řepky se zavlnily větrem.

Jako by byly mořem žlutého planktonu. Prohlížela jsem si duby, které stály u silnice a stínily několik domků, posázených jako hříbky kolem sebe. Manželovi a dětem jsem řekla, že mám jen žaludeční vředy.

Pak jsem vyrazila za místním kameníkem. Kdysi ho učil můj otec a já se od něho také z této práce hodně naučila. Kameník byl zavalený prací a já věděla, že nemám čas. Musela jsem tu naší hrobku přece rychle opravit.

Jeden holub na okraji pomníku stál, druhý ležel na zádech a hlava mu visela dolů. Živý bědoval nad mrtvým. A hlavně jsem musela něco udělat se sochou anděla. Měla jsem určitou vizi, jak ho předělat. Tak jsem se do té práce pustila sama.

Sevření

Nejdříve bylo zapotřebí ho obrousit a zbavit zeleného nánosu řas, které zapustily do posla z nebe své kořínky. Pak jsem celou postavu anděla natřela. Zvýraznila jsem jeho tvář a piplala se s každičkým peříčkem s jeho napolo otevřenými perutěmi.

Ten večer jsem usnula zmožená prací, kolem druhé ráno mě vzbudilo cosi podivného. Vstala jsem, ustrojila se a tiše opustila dům. Cítila jsem, jak mě volá anděl z naší rodinné hrobky.

Dostavil se ve mně pocit, že musím v započatém díle pokračovat. V okamžiku, kdy jsem byla v těsné blízkosti anděla, se náhle jeho rozevřené perutě uzavřely a uvěznily mě v sevření sochy. Vyděsila jsem se.

Zázraky se dějí!

Sevření kamennými křídly ale nebylo bolestivé. Jako by mě přivinulo k sobě soci měkkého. Pak sevření polevilo. Andělská křídla se zase roztáhla. Dlouho jsem seděla na pomníku a vůbec se mi nechtělo jít domů.

Teprve až k ránu. „Nádor zmizel – prostě není!“ slyšela jsem doktora, kroutícího nad mojí novou diagnózou hlavou. „Je to zázrak!“ dodal. „Objal mě anděl!“ špitla jsem a vyšla z nemocnice do krásného dne bez jediného mráčku…

Blažena (63), Strakonice