Myslela jsem, že už se nikdy nevrátím. Uzavřela jsem jednu kapitolu života a začala docela jinou. Ale osud měl pro mě vymyšlenou zcela jinou cestu.

Na letišti je pěkný šrumec. Nemám ráda letiště, nerada cestuji letadlem a nerada se vůbec někam přemísťuji. Jsem dost konzervativní a také se tak trochu bojím. Doufám proto, že tohle je můj poslední let za „velkou louži“. V uplynulých dvou letech jsem ho absolvovala již několikrát a mám už toho dost.

Až tam ale vyřídíme všechny potřebné věci, uzavřu tuto kapitolu života a chci už jen jediné. Nastěhovat se konečně do našeho krásného domečku. A starat se už jen o zahrádku a samozřejmě o Karla.

Byla to krásná dětská láska

Karel byl můj spolužák na základní škole. A já do něj byla zamilovaná. Samozřejmě takovou tou dětskou, nevinnou, platonickou láskou. Nechávala jsem ho opisovat domácí úkoly, dělila se s ním o svačinu. A chodili jsme spolu ráno i odpoledne po škole domů.

Bydleli jsme totiž v domech vedle sebe. A ty cesty domů i do školy byly tak krásné a neopakovatelné! Občas jsme se i drželi za ruku, a někdy si dali dokonce pusu. Kája byl prostě moje láska, která nám vydržela až do devítky, kdy nás osud rozdělil.

Rodiče se tak rozhodli

Ještě jsem stihla udělat přijímačky na gymnázium a pak jsme odjeli na naši vysněnou dovolenou do Jugoslávie. Na výjezdní doložku jsme se tehdy dost načekali. Moc jsem se na výlet těšila. Do Jugoslávie jsem jela poprvé. Moje nadšení ale brzy opadlo.

Po příjezdu tam mi totiž rodiče konečně oznámili, že domů se už nevrátíme. Že zůstaneme žít v nějaké svobodné zemi. Byl to pro mne šok. Co budu dělat? Copak už nikdy neuvidím Káju, nepopovídám si s  kamarádkami? Jak mi to mohli naši udělat? Ani se mě nezeptali, zda o tu svobodu stojím, co si o tom myslím…

Hrozně jsem se na rodiče zlobila a nemluvila s nimi. Dokonce jsem uvažovala o tom, že uteču a vrátím se sama zpátky. Neměla jsem ale dost odvahy. Místo toho jsem se ocitla v Rakousku.

V cizí zemi, kde bylo, jak se mi zdálo, vše nepřátelské, řeč, mentalita, prostě všechno.

Zvykala jsem si pomalu

Začátky v emigraci pro mě vážně byly moc těžké. S kamarády a Kájou jsem se snažila udržovat kontakt alespoň pomocí dlouhých a smutných dopisů, které jsem jim posílala. Korespondence ale postupně řídla, až ustala definitivně.

Já nakonec v nové škole našla nějaké kamarády, zvykla jsem si na cizí řeč i prostředí. Nikdo mě sice nepřesvědčil, že se mi nyní žije lépe, než kdybychom zůstali doma. Ale zvykla jsem si. Nic jiného mi ani nezbývalo.

Byl seriózní a hodný

Franze jsem potkala na fakultě. Byl to můj profesor. Z mé strany to rozhodně nebyla láska na první pohled. Zamilovávala jsem se tak nějak postupně a pomalu. Vlastně to ani nebyla pravá láska, ale obdiv a velký respekt.

Franz byl totiž velmi seriózně vypadající chlapík, který byl o pětadvacet let starší. Byl velice inteligentní a hodný.

Tak jsme to spolu zkusili

Na rozdíl ode mne byl Franz skutečně zamilovaný a dával mi to všemožně najevo. On, čerstvý padesátník, byl rozvedený, bez dětí a chtěl si mě vzít. Moji rodiče byli zásadně proti. Nedokázali pochopit, že se o mě uchází jejich vrstevník.

Jenže já se vdávat chtěla, chtěla jsem se osamostatnit od rodičů, kterým jsem vlastně nikdy tu emigraci úplně neodpustila.

Dostudovala jsem lékařskou fakultu a Franz měl pěknou malou ordinaci, kde bych s ním mohla pracovat. Byla to velká šance.

Řekla jsem si proto, že rodiče se mě také neptali, zda máme, či nemáme odejít do emigrace, a že si už konečně o svém životě budu rozhodovat sama. A tak jsem se vdala.

Pohodlný život bez vášní

Na manželství s Franzem si vlastně nemůžu ani trochu stěžovat. Byla jsem skvěle finančně zabezpečená, mohla jsem pracovat ve svém oboru, kde jsem byla spokojená a celkem úspěšná. Také se nám brzy narodila krásná dcera.

Manžel byl štěstím bez sebe a byl by se kvůli mně a Evičce roztrhal. Byl nesmírně hodný, pozorný a spolehlivý, ale zároveň také neskutečně nudný a studený, bez emocí. Nikdy se nerozčílil, nezvedl hlas, neprojevil vzrušení. A tak jsme žili dlouhých třicet let.

Zůstala jsem docela sama

Krátce po Franzových osmdesátinách manžela postihl rozsáhlý infarkt, který nepřežil. Zůstala jsem sama. Rodiče už nežili a moje dcera žila ve Francii se svým přítelem. Mé rozhodnutí vrátit se domů, bylo dílem okamžiku.

A tak jsem se ocitla zpět. Našla jsme si práci v nemocnici, bydlení i některé bývalé kamarády. Nastala nová velká změna v mém životě, ale tentokrát jsem si neštěžovala. Byla jsem doma.

Osudové setkání

Na třídní sraz jsem se moc těšila. Už jsem věděla, že Kája nyní žije v Kanadě, ale na sraz přijede. Stačil první stisk ruky, pohled do očí a obejmutí. Věděli jsme hned, že tentokrát už se neopustíme. Odjela jsem s Karlem k němu na návštěvu, překonala jsem i svůj strach z létání.

Karel byl rozvedený a my se rozhodli, že budeme žít v Čechách. Koupili jsme si krásný domeček. Tam chceme žít a možná bude i svatba. I když, ta není důležitá. Stačí, že zázraky se skutečně dějí.

Dana H. (61), Olomouc