Vždycky jsem měla svoje děti pod kontrolou. Stejně tak přistupuji i k vnukům. Jejich problémy mi nebudou nikdy lhostejné.

Můj nejstarší vnuk Jiří byl vždycky vzorem všech. Byl to rozumný, spolehlivý chlapec, který nikdy nešidil studium. Není divu, že se po střední škole dostal na vysokou v Praze. Našel si spolubydlení s kamarády, a tak se osamostatnil.

Snacha i syn nadšeně hlásili, jak se náš Jiřík zabydlel. Měl pokoj sám pro sebe a našel si brigádu, která mu vynášela. Jeho pokoj vypadal prý nádherně. Byla jsem zvědavá na to jeho snové království, které si vytvořil.

Návštěva

Nedočkavě jsem čekala, až mě pozve do Prahy a spolu si naplánujeme návštěvu divadla, procházku noční Prahou a můj drahý Jiřík mi dokonce slíbil wellness na má bolavá záda a nohy. Konečně přišla ta chvíle.

Čekal na mě na nádraží, na okraji Prahy, kde sídliště už vůbec nevypadalo jako naše hlavní město, mě vedl do vysokého činžáku. Byt byl velký a světlý, na to, že se o něj starali tři muži, jsem musela ocenit, jak čisto a uklizeno kluci měli.

Nebyl to on

Pokoj Jiřího byl skutečně luxusní. Bylo v něm ale až neskutečné horko. ,,Proč tu, Jiříku, tak šíleně topíš?“ zeptala jsem se. Vnuk býval vždycky otužilý sportovec. A najednou takový hic? Odpovědi jsem se ale nedočkala. ,,Dáš si čaj?“ Optal se mě, jako by chtěl moji otázku zamluvit.

Zatímco dělal můj oblíbený zázvorový nápoj, prohlížela jsem si byt do těch největších podrobností. Nakonec jsem si všimla kabelu, vedoucího z malé skříně. Od čeho asi tak může být? Nedalo mi to, abych do skříňky nenahlédla.

Jak jsem ale otevřela dveře, vyhrnulo se na mě místo prádla oslňující světlo a smrtící teplo. Zůstala jsem stát v němém úžasu s hlavou ve skříni. Spatřila jsem velké děsivé tajemství svého vnuka.

Můj vzorný a slušný vnouček, kterého jsme dávali všem za příklad, pěstoval ve skříni marihuanu!

Zírala jsem fascinovaně, jaký má chlapec ve své zahrádce systém. Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem přece udat vlastního vnuka! Čekala jsem, jak mi vše vysvětlí.

Na jeho pohledu bylo ale jasné, jak není vůbec šťastný, že jsem se o jeho „zahradničení“ dozvěděla.

Už mi bylo jasné, odkud se berou ty jeho dobře vydělané peníze. Doufala jsem, že si má slova vezme k srdci. Nikomu jsem nic neřekla. Věřila jsem mu. Když jsem k němu přijela krátce nato podruhé, skříň zmizela.

Kladu si to za vinu

Až později jsem si uvědomila, jak špatně jsem svého vnuka odhadla. Pronajal si garáž, a ta ve svých útrobách skrývala hned sedm takových skříněk z vetešnictví.

Brzy se na Jiříkovo kšeftování přišlo a nyní si musí odpykávat svůj trest. Rodina se od něho odvrátila. Já si ale dávám za vinu, že jsem nezasáhla hned, jak jsem se o jeho zahrádce dozvěděla. Třeba se to dalo zachránit.

Chodím za vnukem do vězení, jak jen to je možné. Aby věděl, že není sám. Věřím, že se poučí. Musí při něm někdo stát, jedině tak má šanci svůj život změnit. Nevím, zda dostuduje, ale práci si jistě najde a stane se z něho i otec rodiny.

Anna (72), Kladno