Vždycky jsem toužila po velké rodině a skoro se mi to podařilo. Mám tři děti, Jardu, Pavla a Irenu.

Bylo kolem nich docela dost starání, ale taky radosti, která převládala. Manžel byl z kluků občas na mrtvici a oni zase z něho, když jim předhazoval hodnou a slušnou sestru.

Bylo to takové štengrování, nic vážného, když klukům manžel promlouval do duše jako správný otec. Měli z něho srandu, ale vím, že ho měli stejně rádi jako on je.

Vybírali si

Vážně brali jen něco, co se jim zdálo, že je podstatné. Zákaz lezení do sousedovy zahrady na třešně nebo hrušky brali jako vyložené nepochopení údělu mládí. „Musíme si všechno ohmatat,“ argumentoval Jarda.

„Ale až vás chytí soused, bude mela a nakonec přijde za mnou, abych to řešil!“ varoval kluky táta. „Je to náš zadek, který nám nakope,“ namítl tehdy Pavel. „Teoreticky na-ko-pe, jelikož nás nechytí!“ tvrdil rozhodně Jára.

Dostali trest

Utíkali tak dlouho, až na kluky náš soused vyzrál a chytil je. Jenže žádné kopání do zadku se nekonalo. Dokonce na kluky ani moc nekřičel. Jen jim vyměřil trest. Měli naštípat dřevo. A že těch špalků měl na dvoře požehnaně.

Kluci, překvapeni, jak soused celou věc řeší, na ten jeho trest přistoupili. A byli v šoku, když jim sousedka přinesla občerstvení. Zmožení se pak vrátili za tři hodiny domů, ale nestěžovali si. Věděla jsem, že z nich vyrostou dobří chlapi.

O Irence jsem nepochybovala, že bude slušná a hodná ženská a že ten, kterého si vezme, bude šťastný.

Trojitá svatba

Děti opravdu vyrůstaly a měnily se mi před očima v dospělé. A najednou měly velké plány, jako třeba ten, že bychom mohli uspořádat trojitou svatbu. Moc by se tím i ušetřilo. Já se bála zmatku. „Jaký zmatek?“ divil se Jára.

„Jako že si popleteme nevěsty a já si tak nějak omylem vezmu Irenu?“ Dcera se tomu smála.

„Hlavně si neprohoďte nevěsty vy dva,“ varovala bratry. No, nakonec se domluvili všichni a svatba byla trojitá. Jen nastal zádrhel, když se svědek Járy trochu připil a zamiloval do Pavlovy nevěsty.

Trochu prudil a předváděl se, a tak ho Irena propleskla, protože to byl její spolužák a Pavlovi ho za svědka dohodila.

Nadílka

Netrvalo dlouho, tady se už mladí nedomlouvali, ale začala přicházet na svět vnoučata. Náš dům dostal ještě jedno patro, abychom žili jako velká rodina pěkně pohromadě. Nikdo nechtěl vylétnout z hnízda, všichni se do našeho domu poskládali.

Já byla ráda, že budu mít vnoučata hned po ruce, že je budu vídat každý den. Tolik jsem se na ty chvíle s nimi těšila, vlastně jsem tu myšlenku v sobě hýčkala už od chvíle, kdy děti propadaly prvním láskám. Že jejich polovičky z téhle dávky nepocházejí, je jasné.

Ty první lásky, které přežijí, těch je málo. Ale mám jeden příklad. Když jsem se zamilovala do Martina, byl mojí první láskou, a protože ji hned opětoval, neměl čas se rozhlížet po nějaké jiné.

Krůček po krůčku

To je opravdu potěšení sledovat, jak se z těch mrňavých nemotorů stávají krůček po krůčku mláďata, se kterými si můžete hrát a povídat si s nimi. Já ráda vyprávím, a tak si to užívám. Mám čtyři velice pozorné posluchače. Dvojčata Mirka a Jeníka od Járy, Jindru od Pavla a Sylvu od Ireny.

Sylva se původně měla jmenovat nějak exoticky, ale to jsem Ireně rozmluvila. Nezlobí se na mě. A teď je ráda, že Sylvě nedala jméno Lola, Cindy nebo Olívie. Mám ráda svoje děti a vím, že ony mají rády mě, ale vnoučata jsou moje další štěstí. Bez nich by nebyl život tak krásný, jak je.

Helena S. (65), Klatovy