Už je to patnáct let, co se nám Simonka ztratila. Možná že někde žije. Ale nikdo neví kde.

Ten osudný den slavila Simonka páté narozeniny. Pozvali jsme jí všechny kamarády ze školky na zahradní party. Tehdy jsme bydleli na kraji města v pěkném domečku se zahradou.

Vyšlo krásné počasí a já, ještě s mojí sestrou, jsme dětem připravily pohoštění, velký dort a spousta zábavy a legrace.

Děti se proháněly po zahradě a Simonka jen zářila štěstím. Tancovala, poskakovala ve svých nových šatičkám s holkami a byla moc pyšná na to, že má svou vlastní party.

Schovala se navždy

Jednou z posledních her odpoledního setkání měla být hra na schovávanou. Všechny děti se rozutekly po zahradě a domě, aby se dobře skryly. Naposledy jsem viděla svou dceru, jak se krčí za vysokým smrkem, který nám rostl v rohu zahrady.

Za ním byl už jen kompost. Všechny děti se postupně odtajnily, jen naše Simonka nebyla k nalezení.

Bylo to vážné

Zpočátku jsme všichni mysleli, že je to součást hry a začali jsme Simonku hledat. Jenže Simonka opravdu nikde nebyla a zábavná hra se změnila v horor. Mou dceru hledalo celé okolí, později i policie, dobrovolní hasiči. Prostě všichni. A nikde ani stopy.

Nikdo nechápal, jak mohla tak nepozorovaně zmizet. Všem bylo jasné, že sama jen tak ze zahrady neodešla. Jak to ale, že jsme si nikdo nevšimli, že by ji někdo odvedl. Ani po těch nekonečně dlouhých patnácti letech to nedokážu pochopit.

Pátrání nakonec zastavili

Ještě nějaký čas se po Simonce oficiálně pátralo, ale zcela marně. S manželem jsme byli na úplném dně. Najali jsme si detektiva, zkoušeli senzibily. Bez výsledků. Hledat jsme nepřestali, ani když se nám narodil syn Patrik.

To už jsme se přestěhovali daleko od té prokleté zahrady. Dlouho jsem věřila, že naše Simonka sice není s námi, ale žije. Ta naděje časem slábla. A dnes, kdy by jí už bylo dvacet let, si myslím, že ji nikdy nenajdeme, protože už není. Nějak to cítím. Mýlím se?

Stanislava B. (51), jižní Čechy