Můj život visel doslova na vlásku. Když jsem upadala do bezvědomí, vzala mě za ruku žena s plavými vlasy a dodávala mi sílu.

Když mi bylo osmnáct let, utrpěla jsem velmi ošklivý úraz na kole, který se mi stal málem osudným. V sanitce, kde jsem cestou do nemocnice bojovala o život, u mě celou dobu seděla krásná žena. Utěšovala mě a prosila, abych přežila.

Později jsem jí chtěla poděkovat, a tak jsem se po ní začala v nemocnici shánět. Nikdo ji ale neznal.

Na kolech nás to bavilo

Odmalička mě rodiče vedli ke sportu. Sami byli hodně aktivní, často jsme jezdili na výlety. Když jsem trochu povyrostla, začal mě táta učit jezdit na kole. Později k tomu přibyl i tenis.

Oba sporty mě moc bavily, tenis jsem ale po pár letech, na rozdíl od kola, pověsila na hřebík.

V šestnácti letech jsem se seznámila s Honzou, který byl pro sport podobně zapálený jako já. A tak jsme čas od času vyrazili na cyklistický výlet. A právě při jednom z nich jsem z kola ošklivě spadla. Ten pád mě stál málem život.

Boj o život

Sjížděli jsme s přítelem prudký kopec v lese, když jsem nevychytala jeden manévr. Kolo se mi smeklo a já vletěla rovnou do stromu. Podle všeho jsem po nárazu upadla do bezvědomí.

Honza okamžitě zavolal sanitku a mezitím se mě sám snažil udržet vzhůru, protože jsem upadala do bezvědomí.

Jen mlhavě si pamatuji, jak mě zdravotníci naložili na nosítka a dali do vozu. Pak zapnuli majáček a uháněli se mnou do nemocnice. A právě během jízdy v sanitce se odehrálo něco nadpřirozeného.

Žena se zlatými vlasy

Ocitla jsem se na místě plném květin. Byly jiné než ty, které znám. Měly obrovské, vesele zbarvené květy. Stála jsem mezi nimi a připadala si, jako bych byla jednou z nich. Podvědomě jsem ale cítila ostrou bolest v pánvi.

Právě v tom okamžiku jsem se myslí vrátila do sanitky. Skláněla se ke mně krásná žena. Měla velké modré oči, dlouhé zlatavé kudrnaté vlasy a laskavý úsměv.

Držela mě za ruku a povzbuzovala mě

Příjemným hlasem na mě promluvila. ,,Povídej si se mnou, drahá. Dýchej zhluboka, nezavírej oči. Soustřeď se na svůj dech. Musíš tady zůstat.“ Držela mě za ruku, dívala se mi do očí a jemnými dotyky mě hladila.

,,Dívej se na mě, nesmíš usnout,“ povzbuzovala mě a lehce mi zatřásla rukou. Nezmohla jsem se na jediné slovo. Měla jsem kyslíkovou masku a byla jsem ráda, že jsem otevřela oči. Její tvář se mi ztrácela a zase zjevovala.

Sklonila se ke mně

Cítila jsem, jak postupně slábnu. V tu chvíli se ke mně znovu naklonila ta žena a jemně mi foukla do tváře. Pak si jen vybavuji, jak jsem znovu otevřela oči a uviděla její tvář. Vypadala jako malý andělíček.

Sanitka zastavila u nemocnice, zdravotníci popadli lehátko a poté přišel nemocniční ruch.

Pohltila mě tma

Ležela jsem na lehátku, které někdo tlačil závratnou rychlostí. „Ztrácíme ji,“ slyšela jsem jako zdáli a znovu zavřela oči. V tu chvíli se zase objevila ta překrásná žena. ,,Mluv na mě, prosím. Zůstaň naživu,“ naléhala, ale to už jsem ležela na operačním sále. Pak mě pohltila naprostá temnota.

Jakoby se rozplynula

Probrala jsem se druhý den. Bolelo mě celé tělo a měla jsem sucho v puse, jako bych týden nepila. Otevřela jsem oči a znovu jsem tu ženu spatřila. „Žiješ. Díky Bohu. Jsi moc statečná. Drž se,“ řekla ta žena a pak zmizela.

Chtěla jsem jí ještě poděkovat, ale nestihla jsem to. Ve dveřích se objevil doktor. Řekl mi, že jsem utrpěla vážné zranění hlavy a je zázrak, že vůbec žiji. Moje šance na přežití prý byly jen desetiprocentní.

Nevěděla, o kom mluvím

Několik dní jsem jen pospávala. Zhruba po týdnu se můj stav zlepšil. Probudila jsem se zrovna v momentě, kdy mi sestřička měřila teplotu. „Kde je ta sestřička, co se mnou jela v sanitce?“ zeptala jsem se.

Sestra si mě změřila zmateným pohledem a pověděla: ,,S vámi ale žádná nejela. Byl tam jen zdravotní bratr.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, určitě se mnou jela žena. Byla krásná, měla zlatavé vlasy a velké modré oči,“ popsala jsem ji.

„Slečno, to se mýlíte. Ten den sloužil jen Luboš a ten určitě nemá zlatavé vlasy,“ pokusila se o vtip. „Tak kdo to byl?“ ptala jsem se. Dychtila jsem poznat tu ženu. ,,Netuším. Možná váš anděl strážný,“ řekla sestřička s nadsázkou.

Viděla jsem ji znovu

Další dny jsem se ptala ještě dalších sestřiček, ale žádná z nich o dotyčné ženě nic nevěděla a všechny do jedné tvrdily, že se mnou v sanitce žádná žena nebyla. Když mě po třech týdnech propouštěli domů, ještě jednou jsem ji spatřila.

Akorát se za mnou zavíraly dveře nemocnice. Stála v nich a mávala mi.

Byla můj anděl strážný?

Snažila jsem se na dálku zaostřit a lépe si ji prohlédnout. Měla dlouhé vlasy a ze zad jí trčelo něco, co vypadalo jako křídla. ,,Děkuji ti, můj andělíčku, děkuji,“ zašeptala jsem a naposledy jí zamávala.

Kdo ví, možná ta sestřička opravdu měla pravdu a ta žena byla mým andělem strážným. Od té doby jsem ji znovu neviděla, ale třeba ji jednoho dne ještě potkám…

Nikola S. (48), Kutná Hora