Na Petra jsem moc pyšná, udělal, co musel. To ale nezmírní mou bolest. Tak moc mi chybí. A nikdy si nepřestanu vyčítat, že byl tam, kde byl, kvůli mně.
Zahradní branka se pomalu otevírá a po cestičce ke mně trochu nejistě kráčí Leo. Drobný mladý muž, tak kolem dvaceti. Je na něm znát velké napětí a rozpaky. A oceňuji, že s tou schůzkou souhlasil. I on má jistě rozporuplné pocity z našeho setkání.
Oba cítíme vinu, i když každý kvůli něčemu jinému. Nikdy v životě bychom se nebyli potkali, nebýt mého syna Petra.
Lidem je třeba pomoci
Když byl Péťa malý, snažili jsme se ho s manželem vychovávat co nejlépe. Věděl, že se má pustit starší člověk sednout v autobuse, pustit první do dveří, pomáhat s těžkou taškou. Slabšího že je třeba bránit.
Byla to ta základní pravidla slušného chování, která jsme mysleli, že by měl respektovat. Ale hlavní vliv na něj měl můj otec, jeho děda.
Pravidelné návštěvy
Můj otec se po smrti mé maminky rozhodl, že se přestěhuje do penzionu pro seniory. Nechtěl se nastěhovat k mé rodině. Prý by tu byl pořád sám, my v práci a Péťa ve škole. Měl pravdu.
V penzionu si našel kamarády a my ho také pravidelně navštěvovali. Nejraději za dědou chodil Petr. Pozoroval život v seniorském zařízení a tam se také zrodila myšlenka, že chce být záchranář.
Prosadil si svou
Když dospěl, opravdu se záchranářem stal. Vlastně proti mojí a manželově vůli. Věděli jsme, jak je takové povolání nebezpečné a náročné. Báli jsme se o něho. Petr byl ale svou prací nadšený. Dělal záchranáře doma i v cizině, jezdil na mise a byl velmi spokojený.
S manželem jsme to respektovali, ale vadilo mi, že už mu táhne na třicítku a ještě nepřemýšlí o rodině. Těšila jsem se už na vnoučátka. Ale ta byla v nedohlednu. Také jsem tajně doufala, že by byl Petr víc doma a tolik by neriskoval.
Situace se změnila
Právě v té době bohužel zemřel můj manžel. Zůstala jsem sama. Petr byl neustále někde ve službě. Snažil se mě co nejčastěji navštěvovat. Pomohl mi, když jsem něco potřebovala. Ale bylo to pořád v letu, ve spěchu a sám si ani na chvíli neodpočinul. A tehdy mě napadla ta osudová myšlenka.
Dovolená, a proč ne?
Můj nápad na společnou dovolenou u moře ho nejprve zaskočil. Ne že by nechtěl se mnou jet, ale nebyl zvyklý brát si delší volno v práci, než byly dva, tři dny. Ale cesta k moři na deset dní byla i pro něj lákavá.
K moři jako dítě s námi jezdil často a moc se mu to líbilo. A tak na to kývl.
Byla jsem nadšená a hned začala vše zařizovat. Poprvé po manželově smrti jsem zase cítila, že žiju. Dlouho jsem o cíli cesty nepřemýšlela. Volba byla celkem předem jasná: Bulharsko. Oba jsme se k moři do Bulharska moc těšili. Tak jako kdysi za starých dobrých časů.
Skvělých pár dní
Do Bulharska jsme totiž jezdili s manželem a Péťou, když byl malý. Teď jsme si tedy udělali takový náš retro výlet. Prvních pár dní bylo moc pěkných a my si je plnými doušky užívali. Vzpomínali jsme na mého muže, vybavovali si různé humorné zážitky.
A že jich bylo! Petr celý pookřál. Po dvou, třech dnech z něj opadla únava a sršel dobrou náladou.
Bouřky tu jsou děsivé
Pak se ale v noci přihnaly velké bouřky, které u moře dokážou být opravdu dramatické. Ráno bylo sice nebe modré bez mráčku, ale moře pořádně bouřilo. Obrovské vlny zalévaly polovinu pláže, vál silný vítr a mořské proudy měly obrovskou sílu. Koupat se nedalo. Plavčíci nikoho do vody nepustili.
Všiml si ho jako první
Leželi jsme na pláži, když Petr najednou vyskočil a rozběhl se beze slova k moři. Skočil do vody. Chvílemi jsem viděla jeho hlavu, chvílemi mizel pod vlnami. Plavčíci na něj pískali a křičeli.
Teprve po chvíli si i oni všimli dost daleko od břehu ve vlnách se zmítající postavy.
To už byl Petr skoro u ní. Chytl topícího se pod bradou a plaval s ním zpátky ke břehu. Byla jsem strachy bez sebe. Ale Petr s vlnami statečně bojoval. Byl skvělý plavec. Na pomoc mu běželi dva plavčíci. Chytli poloutonulého mladíka.
Zachránili kluka, syna ne
Po synovi se ani neotočili. Ten udělal asi ještě dvě tři tempa a pak zmizel pod vodou. Začala jsem hrozně křičet. Všichni byli zaujatí oživováním toho tonoucího. Jeden z plavčíků přesto skočil do vody. Můj Péťa se už ale nad hladinou ani na vteřinu neukázal.
Kdo za to může?
Petrovo tělo vydalo moře až třetí den. Moje zoufalství bylo nekonečné. Odjela jsem domů, pohřbila jediného syna a uzavřela se do sebe. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ozval se Leo. Ten, kvůli jehož záchraně zemřel můj Péťa. Nejdřív jsem to považovala za nehoráznost.
Pak jsem si ale uvědomila, že i on cítí velký pocit viny za to, že se choval tak nezodpovědně a šel do vody přes přísný zákaz. S tou částečnou vinou za Petrovu smrt musí žít. Stejně jako já s výčitkami, že jsem syna k cestě k moři přemluvila.
Chci toho mladíka lépe poznat. Chci tu smutnou kapitolu uzavřít.
Květa L. (63), Znojemsko
