Už jsem se bála, že mě to nepotká. Hlídat vnoučata jsem si moc přála. Osud mi to dlouho odpíral, snad mi to teď vynahradí.
Jak rychle přišel, tak rychle odešel. To je celý Dominik. Můj syn má totiž stále na spěch. Nechápu to. Vždyť má na starosti jen práci a partnerku Dášu. Rodinu neživí, děti nemá, přestože je mu už dvaačtyřicet. Raději na to nemyslet. Tak moc bych už chtěla vnoučata.
Tak jako moje sousedka. Její vnouček je hotová kopie jejího syna Ondřeje. Znám ho odmalička, co tu bydlíme, a ta podoba je vážně legrační. V tu chvíli na mě padla ta správná depka. Už jsem neměla ani chuť jít uklidit nádobí od večeře ze stolu. To počká do zítra.
Moc mladá maminka
Přemýšlela jsem, proč syn tak dlouho se vším otálí. Možná to bude tím, že já s jeho otcem jsme naopak příliš spěchali. Brali jsme se brzy po maturitě a Dominik se nám narodil, když mi bylo dvacet.
Mateřství jsem si tehdy moc neužila. Šla jsem brzy do práce, potřebovali jsme peníze.
Dominik tak prošel jeslemi, školkou, kdy čekal, kdo z nás dvou, rodičů, ho konečně vyzvedne. Roky ubíhaly, Dominik nastoupil do školy, dostal klíče od bytu na krk. A život šel dál.
Snažili jsme se
Přesto všechno jsme se s manželem snažili věnovat synovi každou volnou chvilku. Také jsme ho přihlásili na fotbal, který chtěl hrát. Vše se zdálo být bezproblémové, až se najednou něco zvrtlo. Tehdy, když Dominik nastoupil na průmyslovku. Puberta a špatná partička udělaly své.
Syn začal experimentovat s drogami, i když jim naštěstí nepodlehl úplně. Přesto jsme se tehdy dost často a ostře hádali. Nakonec to Dominik už nevydržel a odešel z domu. Nemohli jsme s tím nic dělat, byl plnoletý.
Občas se u nás zastavil
Několik let jsme ho pak vídali jen sporadicky. Zastavil se na oběd, moc toho nenamluvil a zase někam pospíchal. Alespoň že měl práci, kde bydlet a zdálo se, že přestal i s drogami. Občas se zmínil i o nějaké slečně, se kterou právě chodil.
Nikdy ale nešlo o nějakou velkou, vážnou a perspektivní známost. Když jsem se ho jednou nesměle zeptala na rodinu a děti, celý se naježil: „To by mi tak ještě scházelo. Děti mít v žádném případě nikdy nechci.“
Je normální?
Byla jsem v šoku a hrozně jsem se tím trápila. Připadalo mi, že je naprosto normální mít rodinu, děti. Copak můj syn není normální? Sousedka mě uklidňovala, že každý má svůj život a plné právo se rozhodnout, jak chce.
Radila mi, abych netlačila na pilu, že Dominik má na děti ještě pořád dost času. Že k tomu rodičovství nakonec dojde sám.Moc jsem chtěla být babičkou, ale poslechla jsem. A pak se objevila Dagmar.
Opravdu se k sobě hodili
Bylo to poprvé, co nám Dominik přivedl oficiálně představit svou novou známost. Dáša byla sympatická mladá slečna, která byla na první pohled do našeho syna zamilovaná. Dobře si spolu rozuměli a vůbec nevadilo, že Dáša byla o deset let mladší než Dominik.
Ta by ještě mohla chtít děti, napadlo mě hned. A zase mě přepadl můj „babičkovský“ syndrom. Jenže Dominik s Dášou spolu žijí už čtyři roky, a pořád nic. Ani se ještě nevzali.
To jsem vážně nečekala
Ráno, po té noci plné vzpomínek, jsem konečně šla sklidit ze stolu nádobí od večeře. Pod mým talířem ležela bílá obálka a uvnitř lístek napsaný synovou rukou: „Ahoj, babi.
Měřím devět centimetrů a jsou mi tři měsíce.“ A u toho byl přiložený ultrazvukový snímek. Brečím, ale radostí. Konečně ze mě bude bába!
Libuše D. (62), Teplice
