Nemohla jsem pochopit, že jiné ženy, které byly v kuchyni neschopné, se časem naučily vařit jako bohyně. Já jsem zůstala bez talentu.

Bylo mi tehdy čtyřicet. Už to samo o sobě byla katastrofa, že jsem ve svém věku neuměla uvařit pořádné jídlo. Jenže já to až do té doby nepotřebovala.

Měla jsem sice jednu vážnou známost, ale co se jídla týká, dotyčný se nejraději stravoval mimo domov nebo si objednal pizzu s dovozem. Po rozchodu jsem byla čtyři roky sama. Takže mě nic nenutilo naučit se vařit pořádná jídla.

Chytlo mě to

Až úderem čtyřicítky to přišlo. S novým přítelem jsme se sestěhovali do jednoho bytu a začali mluvit o dětech, svatbě, rodině. Najednou mi záleželo na takových věcech jako je naleštěná domácnost a představovala si, jaké to bude, až budeme mít dítě.

Co mi mou vizi dokonalé hospodyňky a partnerky kazilo, byla moje totální levorukost v kuchyni. Přítel se mi přiznal, že má nejraději tu naši klasickou, českou, poctivou kulinářskou školu.

Hrnečku vař!

Zkusila jsem buchty. Dodnes nechápu, jak se mohlo stát, že mi vykynuly po celé kuchyňské lince. Našla jsem si recept v nějaké staré kuchařce, a byla nejspíš pro hodně početnou rodinu s dvanácti dětmi. Celou noc jsem vyráběla buchty, a ty se moc nepovedly.

Přítel statečně dvě snědl, pak chvíli meditoval s očima do stropu a řekl, že už něco jedl v práci a nemá hlad. Druhý den se s buchtami už daly srážet kuželky. Běžela jsem za matkou, aby mě naučila guláš. Domů jsem si ho přinesla celý kastrol.

Vydržel nám dva dny a já zase táhla za matkou, aby udělala svíčkovou. Takhle to ale nešlo dělat donekonečna. Snažila jsem se pokořit své limity. Jenže můj guláš byl vycmrndlý, knedlíky svrchu oslizlé, rajskou jsem dochucovala tak dlouho, až se nedala jíst.

Problém jsem měla i s vývarem. Vždycky z toho byla nějaká vyvařená zelenina s kapáním a příchutí masa. Tu sílu vývaru to prostě nemělo.

Hlavně s humorem

Přítel to bral dlouho s humorem, většinu těch hrůz, co jsem vytvořila, statečně jedl a uklidňoval mě, ať se netrápím, že se to časem určitě naučím a jestli mě to nervuje, ať se na to vykašlu a vařím, co mě baví.

Ale já to vzdát nechtěla. Naučila se to spousta ostatních, proč bych se to neměla naučit taky?

Byla jsem tak úporná, že se mi snažil přítel o víkendech nebo po večerech pomáhat. A dopadlo to tak, že se naučil vařit on. Stal se z něho dobrý kuchař, zatímco já zůstala v kuchyni navždy jako ten hrom do police. Člověk prostě nemá talent na všechno – a u mě to je očividně vaření!

Hedvika (53), Praha