Byla jsem ještě malá, chodila jsem teprve do druhé třídy. Doma se dělo něco divného. Máma mě naložila do auta a odvezla k babičce a dědovi na samotu.
Jelo se k babičce. Léto ještě ani pořádně nezačalo, v tu dobu jsem tam nejezdívala. Cosi se mi na tom nezdálo, ale jakmile jsem spatřila stavení na kraji lesa, pookřála jsem a na pochybnosti zapomněla. Vyběhla jsem z embéčka a babička se v té vteřině vyřítila ze dveří.
S radostným jekotem jsme si letěly vstříc a padly do náruče. Za ní se vynořil děda. Další jásot. V náručí nesl bílého králíčka a věnoval mi ho se slovy: „Je tvůj. Vymysli mu jméno.“ Byl to ráj.
Blaženě jsem hladila hebkého ušáka a nezajímala se o to, co se děje v pozadí. Máma hovořila s babičkou, ta zbledla, zapotácela se a na pár okamžiků ztratila vyrovnaný výraz. Potom jsem dala mámě pusu a zamávala koncovým světlům automobilu.
Léto jako sen
Babička s dědečkem se o mě starali snad ještě dojemněji než kdy dřív. Četli mi přání z očí. Dovolili mi vstávat už v šest, s tím bych doma nepochodila, a krmit s dědou slepice, kuřata, kachny, krůty, králíky, berany a tak dál.
Babička vstávala daleko dřív, pekla k snídani jahodové koláče. A když svítilo slunce, putovali jsme k lesní tůni. Nikde ani živáčka, jen zpěv ptáků, lesní jahody, koupání a piknik ve voňavé trávě. Jednou mě vzali večer na tancovačku, chtěla jsem to vidět.
Pořadatele, pana Holoubka, děda uplatil panákem slivovice. Přece jen, chodila jsem teprve do druhé třídy. Nic netrvá věčně. Stíny se prodlužovaly, dny krátily, slunce pálilo míň. Prázdniny končily a polní cestou kodrcala naše bledě modrá škodovka.
Jenže když jsem k ní přiběhla, zjistila jsem, že za volantem sedí cizí chlap. Zděšeně jsem ucouvla. Tohle asi bude nějaké nedorozumění. Kde je táta?
Pršelo
V ráji se rozpršelo. Babička nosila na stůl kančí guláš. Zavrtěla jsem hlavou, že nebudu jíst, a zírala na cizáka, jak se láduje šesti knedlíky. Tvůj nový tatínek, řekla máma.
Pochopila jsem, že mi tímto surovým způsobem skončilo dětství, a jakýsi slabý hlásek v nitru křičel o pomoc.
Děda vlekl k autu můj odřený kufr, babička a já jsme se ploužily za ním. Obrátila jsem se k ní, oči plné slz. „Babičko,“ zašeptala jsem. „Moc tě prosím, nemohla bych tu zůstat?
Chodit tady do školy?“ Moje zděšení se prohloubilo, když jsem zjistila, že také pláče.
Mlčky zavrtěla hlavou. „Nejde to, beruško moje,“ zašeptala. „Ale víš co?“ Vyndala z šedivého drdolu hřebínek přidržující účes. „Vzpomínej na mě. Dám ti svůj hřebínek.“ Mám ho dodnes, ten babiččin hřebínek. A vzpomínám.
Irena (58), Litoměřice
