Domů     Víš co, Irenko, dám ti svůj hřebínek
Víš co, Irenko, dám ti svůj hřebínek
3 minuty čtení

Byla jsem ještě malá, chodila jsem teprve do druhé třídy. Doma se dělo něco divného. Máma mě naložila do auta a odvezla k babičce a dědovi na samotu.

Jelo se k babičce. Léto ještě ani pořádně nezačalo, v tu dobu jsem tam nejezdívala. Cosi se mi na tom nezdálo, ale jakmile jsem spatřila stavení na kraji lesa, pookřála jsem a na pochybnosti zapomněla. Vyběhla jsem z embéčka a babička se v té vteřině vyřítila ze dveří.

S radostným jekotem jsme si letěly vstříc a padly do náruče. Za ní se vynořil děda. Další jásot. V náručí nesl bílého králíčka a věnoval mi ho se slovy: „Je tvůj. Vymysli mu jméno.“ Byl to ráj.

Blaženě jsem hladila hebkého ušáka a nezajímala se o to, co se děje v pozadí. Máma hovořila s babičkou, ta zbledla, zapotácela se a na pár okamžiků ztratila vyrovnaný výraz. Potom jsem dala mámě pusu a zamávala koncovým světlům automobilu.

Léto jako sen

Babička s dědečkem se o mě starali snad ještě dojemněji než kdy dřív. Četli mi přání z očí. Dovolili mi vstávat už v šest, s tím bych doma nepochodila, a krmit s dědou slepice, kuřata, kachny, krůty, králíky, berany a tak dál.

Babička vstávala daleko dřív, pekla k snídani jahodové koláče. A když svítilo slunce, putovali jsme k lesní tůni. Nikde ani živáčka, jen zpěv ptáků, lesní jahody, koupání a piknik ve voňavé trávě. Jednou mě vzali večer na tancovačku, chtěla jsem to vidět.

Pořadatele, pana Holoubka, děda uplatil panákem slivovice. Přece jen, chodila jsem teprve do druhé třídy. Nic netrvá věčně. Stíny se prodlužovaly, dny krátily, slunce pálilo míň. Prázdniny končily a polní cestou kodrcala naše bledě modrá škodovka.

Jenže když jsem k ní přiběhla, zjistila jsem, že za volantem sedí cizí chlap. Zděšeně jsem ucouvla. Tohle asi bude nějaké nedorozumění. Kde je táta?

Pršelo

V ráji se rozpršelo. Babička nosila na stůl kančí guláš. Zavrtěla jsem hlavou, že nebudu jíst, a zírala na cizáka, jak se láduje šesti knedlíky. Tvůj nový tatínek, řekla máma.

Pochopila jsem, že mi tímto surovým způsobem skončilo dětství, a jakýsi slabý hlásek v nitru křičel o pomoc.

Děda vlekl k autu můj odřený kufr, babička a já jsme se ploužily za ním. Obrátila jsem se k ní, oči plné slz. „Babičko,“ zašeptala jsem. „Moc tě prosím, nemohla bych tu zůstat?

Chodit tady do školy?“ Moje zděšení se prohloubilo, když jsem zjistila, že také pláče.

Mlčky zavrtěla hlavou. „Nejde to, beruško moje,“ zašeptala. „Ale víš co?“ Vyndala z šedivého drdolu hřebínek přidržující účes. „Vzpomínej na mě. Dám ti svůj hřebínek.“ Mám ho dodnes, ten babiččin hřebínek. A vzpomínám.

Irena (58), Litoměřice

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.