Vždycky jsem se smála vyvolávání duchů. Pak jsem se ale jednou nechala přesvědčit a na seanci šla. A tam si mě našla neklidná duše.

Ze skupiny čtyř holek kamarádek jsem byla jediná, kdo měl o duchách pochyby. Vždycky, když pořádaly nějakou seanci, mě přemlouvaly, abych to s nimi zkusila, že nebudu litovat. Nakonec jsem souhlasila, že se k jednomu sezení připojím. Marcela navrhla, abychom se sešly za úplňku u ní doma.

Postava v zrcadle

Chtěla vyvolat ducha svého otce, který jí celý život ubližoval. Chtěla mu říct, jak moc ho nenávidí. Marcela připravila svíčky a desku k vyvolávání duchů.

Než začal samotný obřad, dlouho jsme jen seděly a zhluboka dýchaly, abychom se správně naladily a zkoncentrovaly se.

Já byla navíc pořád skeptická a nevěřila jsem, tak jsem tajně všechny holky v kruhu pozorovala a v duchu se jim smála. Marcela postupně říkala, co máme dělat. Vzít se vzájemně za ruce a stále vnímat svůj dech. Poté jsme opakovaly její slova, abychom vyvolaly ducha jejího otce Josefa.

Opakovaly jsme to třikrát po sobě. Když jsme to řekly naposledy, otevřela jsem oči. Holky byly soustředěné a čekaly na zázrak v podobě ducha. Já jsem se podívala do zrcadla, které stálo přímo proti mně. A začala jsem ječet hrůzou.

Viděla jsem v něm naprosto zřetelně postavu muže. Vypadal jako zombie. Holky se mě snažily odtrhnout od zrcadla, na které jsem se konsternovaně dívala a nemohla se pohnout. Trvalo jim dlouho, než mě probraly z toho transu.

Chtěl mě potrestat

Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Slyšela jsem nějaký tichý pláč. „Kdo to tu pláče?“ zeptala jsem se. Holky se na sebe vzájemně podívaly. „Nikoho neslyšíme,“ řekla Marcela vykuleně. „Jak to, že ne? Slyším to tamhle z toho rohu,“ ukázala jsem do temného kouta místnosti.

Pláč v tu chvíli utichl. Chvíli jsme tam zíraly, pak se tím místem Marcela prošla. Byl klid. Nakonec jsme se sebraly a šly domů. Od té chvíle mě ale pronásledovaly šílené noční můry. Začala jsem se bát tmy. Musela jsem spát v osvětlené místnosti.

Dlouho jsem to holkám nechtěla přiznat, protože na duchy přece nevěřím! Nakonec jsem se svěřila Marcele. Ta si to vysvětlila tím, že jsme vyvolaly nějakého jiného ducha a ten mě pak pronásledoval. Možná to byl trest za to, že jsem na duchy nevěřila.

Lenka (52), Sokolov