Už jsme se o něho nemohli starat, manžel ho odvezl k dceři do poměrně vzdálené vesnice. Než se vrátil domů, byl Macík zpátky doma.
Dostal se k nám jako kotě, kterému všichni říkali Macek. Žil s námi ve vesnickém domku osm let, když manžela postihla lehká srdeční příhoda a já měla cukrovku a vysoký tlak. Blížila se nám sedmdesátka a říkali jsme si, co s ním bude, až my odejdeme.
Měl před sebou ještě dlouhou perspektivu, protože tihle vesničtí kočičí matadoři se dožívají klidně dvaceti. Chtělo by to najít Mackovi hodného majitele, který by se o něho postaral, až mi tu nebudeme.
Když k nám přijela jednoho dne dcera, přišla řeč na Macka. „Maminko, já si toho kocoura klidně vezmu, u nás mu bude dobře.“ Kámen nám s manželem spadl ze srdce.
Cesta vlakem
Tu sobotu jsem se po ránu s Macíkem rozloučila, manžel ho vzal do přenosky, kterou jsme si vypůjčili, a vyrazil vlakem do vesnice, kde dcera žila. Dlužno říct, že to nebyla žádná vedlejší obec, byla vzdálená třicet kilometrů, a Macek tam nikdy nebyl.
Také cestu vlakem absolvoval prvně v životě. Manžel dorazil k dceři, kocoura vypustili na zahradu a sledovali, jak si bude v novém domově počínat. Našlapoval obezřetně, zvažoval každý krok a všechno pečlivě sledoval a očichal.
Cestou na nádraží se manžel ohlížel, jestli ho Macek nesleduje. Naskočil do vlaku a ujížděl domů. Tam, po této srdceryvné akci, musel zaskočit do nádražní hospůdky na jedno.
Konečně doma!
Když vrzla vrátka, vyběhla jsem ven a šla manželovi naproti a chystala se zeptat, jak s Mackem pořídil. Než jsem ale stačila položit první otázku, otřelo se mi cosi o nohy. Překvapeně jsem se podívala na zem – a tam ke mně vzhlížel náš Macek.
Vypadal unaveně, ale šťastně, že nás vidí. Že je doma. Vzala jsem ho do náručí, kožich měl samý bodlák a jehličí, a nesla ho domů. Tak s námi žije Macek dál.
Věra (68), Tábor
