Téměř celý život jsem žila jako jedináček. Neměla jsem sourozence a ani moje snaha mít svoji velkou rodinu se nenaplnila. A pak došlo ke zvratu.

Tak takovou veselici naše vesnice už dlouho nezažila. Snad jedině, když měli dobrovolní hasiči sto dvacet let. Jenže teď slaví moje rodina a malá chata i pozemek doslova praská ve švech. A to ještě nepřijeli úplně všichni.

I tak je to úžasné. Nepoznala jsem sice svoje pravé rodiče, ale daleko důležitější pro mě je, že jsem našla všechny tyto lidičky, kteří dělají ve vesnici takový velký rozruch. Jak by také ne.

Milí sousedé

Když mi byl necelý rok, vzali si mě rodiče domů z kojeneckého ústavu. Odložila mě tam moje biologická matka. Že jsem adoptovaná, jsem dlouho vůbec netušila. Moji adoptivní rodiče byli velice hodní, měli jen mě, a tak si mě neuvěřitelně hýčkali.

Bydleli jsme ve městě, ale sem na chalupu jsme jezdili víkend co víkend a maminka tu se mnou bývala i část prázdnin. Milovala jsem to tady. Bylo tu nejen krásně, ale žili tu i přívětiví sousedé. Byl tu vždy klid.

Táta nás zradil

Měla jsem opravdu moc krásné rané dětství. Až do chvíle, kdy se táta rozhodl nás opustit. Bylo to zcela nečekané, a nejen pro mě. Maminka se zhroutila. Bylo mi čtrnáct a tehdy jsem nechápala, že nás otec mohl opustit kvůli mladší ženě, se kterou čekal dítě. Svoje dítě!

Já ale nevěděla, že nejsem jeho a že mě pro svou vlastní krev klidně opustil. Hrozně mi to vadilo. Zlobila jsem se na něj, ale i na mámu. Kdybych měla nějaké sourozence, třeba by nás otec neopustil.

Konečně znám celou pravdu

Žily jsme s maminkou ještě další dva roky samy. Pak přišla další rána. Maminka vážně onemocněla a zhoubná choroba jí velmi rychle ukrajovala život. Tehdy si konečně maminka se mnou otevřeně promluvila a já se dozvěděla, že jsem adoptovaná.

A také, že jsem neměla žádné sourozence, protože moji adoptivní rodiče nemohli mít děti. Tedy maminka. Pěkně se mnou ty informace zamávaly. Ale ještě mnohem horší bylo to, že maminka brzy poté, co mi všechno řekla, umřela. Najednou jsem byla na světě sama a skončila jsem v děcáku.

Krušné dva dlouhé roky

Až do plnoletosti jsem byla v domově, kde jsem velmi trpěla. Stýskalo se mně po mamince i tátovi. Ten si mě nakonec vzal k sobě. Měla jsem malého nevlastního brášku a mohla jsem pokračovat ve studiu na střední škole, dodělat maturitu.

Už tehdy jsem se pokoušela zjistit něco bližšího o mých biologických rodičích, ale moc se mi nedařilo. Otec byl neznámý a matku nešlo dohledat. Potřebovala jsem si sehnat práci, a tak jsem pátrání odložila.

Nepovedený vztah

Nastal mi nový život. Nová práce, noví přátelé, nové bydlení v podnikové garsonce. A tehdy jsem potkala Richarda. Byl vlastně moje první skutečná láska. Byla jsem nezkušená a vrhla se do vztahu po hlavě. Brzy jsem také zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem nadšená, ožily moje sny o velké rodině plné krásných dětí.

Richard ale právě nadšený moc nebyl a do svatby se také nehrnul. Než se však o svatbě začalo vůbec mluvit, skončila jsem v nemocnici. Mé těhotenství bylo mimoděložní. A vše se tím rázem vyřešilo. Dítě ani svatba se nekonaly a my s Richardem se rozešli.

Konečně přišel ten pravý

Trvalo mi dalších pár let, než jsem zase začala důvěřovat mužům a především sobě. S diagnózou, že už pravděpodobně nebudu mít děti, jsem si připadala méněcenně, jako mrzák. Naštěstí jsem poznala Ivana.

Byl rozvedený a jeho dva pubertální kluci byli velice milí. Brzy jsme přišli na to, že spolu chceme žít, a tak jsem se konečně dočkala své první svatby.

Jaruška se nám moc líbila

I když Ivan by byl rád měl ještě dítě se mnou, nedařilo se. Došlo na slova lékařů. Opravdu jsem děti mít nemohla. Naštěstí nás to s Ivanem nerozhádalo. Rozhodli jsme se totiž po čase, že si nějaké dítě adoptujeme a poskytneme mu krásný domov.

Po všem zdlouhavém papírování jsme se konečně mohli jít podívat do domova. Jaruška, malá princeznička, nám ihned padla do oka. Dnes je z ní už velká slečna.

A co příbuzní?

Když jsme si domů přivedli Jarušku, uvědomila jsem si, že i já jednou budu muset řešit otázku, jak jí říct, že je adoptovaná, že má rodiče, kteří ji nechtěli. A tehdy jsem znovu pocítila touhu zjistit něco víc o mých pravých příbuzných.

A proto jsem začala intenzivně pátrat. Velice obětavě mi v tom pomáhal můj manžel a brzy se nám podařilo zjistit několik zásadních věcí.

Je jich hodně

Ukázalo se, že moje biologická matka pochází ze sedmi dětí. Ona sama, poté, co mě odložila do kojeňáku, emigrovala do Německa a tam měla ještě další tři děti, moje sourozence. Ti samozřejmě mají děti, mé neteře a synovce a ti už mají zase své potomky.

Matka už nežije, takže se nedozvím, proč zrovna mě odložila a nikdy se o mě nezajímala. Ale pravděpodobně chtěla v Německu začít nový život a za sebou spálit mosty. Ale moji nově nalezení příbuzní měli radost, že jsme se našli, a chtěli se se mnou setkat.

Naše stará dobrá chalupa

Po svých adoptivních rodičích jsem zdědila moji milovanou chalupu z dětství. Tam jsem tedy mé „německé“ příbuzné pozvala. Neodmítli a přijeli všichni! Konečně mám velkou rodinu, jak jsem si vždycky přála.

Ale to ještě zdaleka není vše. Rodiny od mých tet a strýců z máminy strany jsou rozstrkané po světě a některé jsem už kontaktovala. Možná že příští rodinné setkání bude ještě větší.

Helena J. (58), Prachatice