Často jsme se hádali kvůli každé maličkosti. Možná jsme měli vyhledat manželskou poradnu, ale Vladimír byl proti.

Moje matka úzkostlivě pečuje o rodinné hroby, dbá, aby byly v každém ročním období ve vzorném pořádku. Někdy to až hraničí s terorem. „Měla jsem sen,“ řekla třeba, „že hrob ve Lhotě není v pořádku. Že popraskal náhrobek. Musíme se tam okamžitě zajet podívat.“

Jelo se tudíž ihned do Lhoty, kde nic nepopraskalo, přesto jsme tam strávili nejmíň hodinu pletím, mytím náhrobku a celkovou úpravou. „Jsou lidi, co se o hroby vůbec nestarají, to jsou neznabozi,“ říkává matka. Nejhorší je v tomto směru podle jejího názoru můj bývalý muž:

„Viděla jsi, jak vypadá hrob jeho nebožky matky? Vladimír o něj vůbec nedbá. Je zapadaný listím, leží tam dušičkový věnec většinou ještě v létě a nebudeš mi to věřit, rostou tam i houby.“ Vzdychla jsem, vzpomínka zabolela jako bodnutí nožem. Po exmanželovi se mi v poslední době často stýskalo.

Rozhodli jsme se

My dva jsme se vlastně rozvedli neuváženě. Kdybychom se spolu bývali trpělivě učili jednat a žít, všechno mohlo být jiné a lepší. Oba jsme ale měli prudké povahy, neradi jsme tomu druhému ustupovali, vybuchli pro maličkost, až to začalo být nesnesitelné.

Zatímco jsem přemýšlela, co by nám mohlo pomoci a zda bude v mých silách dostrkat Vladimíra do manželské poradny, ten si v tichosti sbalil kufry a zmizel. „Dobře tak!“ prohlásila moje matka. „Já vždycky říkala, aby sis ho nebrala. Není to dobrý člověk, to je vidět třeba jen z toho, že se nestará o hroby.“

Vladimír se krátce po našem rozvodu oženil a po necelých dvou letech opět rozvedl. Já jsem zůstala sama, zejména poté, co se naše dcera provdala. Připadala jsem si už stará na hledání toho pravého, vždyť by to bylo směšné.

Zanedbaný hrob

A zjara, když mě máti zase jednou vyhnala na hřbitov zušlechtit hroby, jsem si opět vzpomněla na Vladimíra, neboť jsem míjela hrob jeho zesnulé maminky. Pravda byla, že byl skutečně velice zanedbaný. Náhrobek popraskaný, písmo vybledlé, váza převržená, všude plevel.

Nedalo mi to a pustila jsem se do úklidu. Když jsem potom pyšně přehlížela své dílo, ozvaly se kroky. Vladimír stál za mnou. Neviděli jsme se, hádám, šest nebo sedm let.

„Tak dík, ušetřilas mi práci,“ poznamenal a do krásně vyleštěné vázy vložil kytici kopretin. „Měl by ses o váš hrob lépe starat,“ vytkla jsem mu.

„Nepůjdeme si o tom popovídat někam do živějšího prostředí, třeba do hospody?“ navrhl v tu chvíli poněkud překvapivě. Radím vám, starejte se vzorně o rodinné hroby, mně se díky tomu vrátil bývalý manžel. A jsme spolu šťastni.

Gabriela (58), Kroměříž