Můj muž byl fajn člověk, s nemocí se z něho ale stal nesnesitelný a sobecký tyran. Jednoho dne se na chalupě objevila žena, která ho zaklela.

Na severu Čech, v Lužických horách, mám chalupu. Kousek od naší zahrady je pískovcová skála, a v ní malá jeskyně. Před dávnými roky, bylo to někdy koncem devatenáctého století, v ní údajně bydlela žena, co sbírala byliny a uměla léčit. Psalo se o ní dokonce v místní kronice.

Pomáhala lidem za jídlo nebo malý peníz. V zimě se pak chodila k lidem ohřát, na teplý čaj a na polévku. Každý pro ni měl dobré slovo a všichni ji měli rádi.

Na naši chaloupku, kterou jsme podědili po pratetě, jsem jezdila dvanáct let a už jsem se těšila na důchod. Jak na ní budu od jara až do podzimu.

Přišly komplikace

Když manžel prodělal infarkt, odešel předčasně do důchodu a já se o něho starala. Doma to s ním nebylo lehké. Stal se z něho podrážděný člověk, nevrlý a naštvaný na celý svět. Vstával každý den už ve čtyři ráno, udělal kafe a nutil mě vstát a pít ho s ním.

Na zahradě i na chalupě mi s ničím nepomohl. Cítila jsem, jak mi ubývají síly, a že se i na mě začínají lepit různé neduhy a zdravotní potíže. Neměla jsem ani dost sil na vnoučky, když za námi na chalupu přijeli.

Navíc byl manžel podrážděný i z nich, zkrátka sobecký dědek se z něho stal. „Babičko, proč je najednou dědeček tak zlý?“ ptal se mě Mireček. A já se z toho snažila nějak vymluvit.

Nešťastná babička

Dceři jsem si nestěžovala, nechtěla jsem jí přidělávat starosti.

Po jedné návštěvě dětí o prázdninách, na kterou jsem se moc těšila, a manžel byl zase naprosto nemožný, jsem se posadila k večeru k ohništi, které jsme s dětmi ten den naposledy udělali, a brečela.

„Máš to s ním těžké, holka,“ uslyšela jsem najednou hlas za sebou. Už se šeřilo a já v tom pološeru spatřila ženu. Hubená, postarší, veliké, jiskrné oči. Přemýšlela jsem, kdo z místních by to mohl být. Slovo dalo slovo, a já ji pozvala k ohništi, které dohořívalo.

Žena se usadila proti mně na druhou stranu ohně a zaryla se do mě svýma černýma očima. „Ten tvůj chlap tě utýrá,“ řekla významně, vytáhla z kapsy nějakou trávu a vhodila ji do ohniště. V tu chvíli vyšlehl nazelenalý plamen.

Začal se svíjet jako had. „Ani těm dětem se tu kvůli němu nelíbí,“ pokračovala, znovu nabrala cosi z kapsy a vhodila do ohně. Jako blesk vyšlehl další ohnivý jazyk, tentokráte fialový. Nezmohla jsem se na slovo.

Žena nemilosrdně kritizovala mého manžela a po každé tvrdé, leč pravdivé připomínce nezapomněla přihodit do ohně. „No jo, jinak to nejde,“ řekla nakonec, „buď ty, nebo on!“ Plivla do ohniště, které zaprskalo a jiskry se vznesly k nebi.

Černá magie?

Žena se zvedla, poklepala mi přátelsky na rameno a kráčela pryč. Dívala jsem se za ní, až mi zmizela ve tmě. Tu noc jsem špatně spala. Manžel těžce oddychoval a chrápal.

Až kolem třetí to chrčení ustalo a já si řekla: Konečně! A usnula. Ale jaké bylo moje procitnutí ráno, když jsem zjistila, že je manžel mrtvý. Zemřel ve spánku na další infarkt.

Eva (73), Bílina