Byla jsem smutná ze ztráty milovaných, pak ale přišel zážitek, na který nikdy nezapomenu. Přes rádio se se mnou zkontaktoval můj mrtvý otec.

Můj tatínek zemřel před třiceti lety. Mně tehdy bylo asi třicet. Byla to hodně bolestná smrt, otce jsem měla moc ráda. V poslední fázi boje s rakovinou už skoro nevnímal okolí a jen trpěl. Strávila jsem u jeho nemocničního lůžka poslední minuty jeho života.

Tehdy, kdy už mu zbývaly minuty, najednou nabyl jasného vědomí a chtěl se rozloučit. Už se mu ale podařilo promluvit jen očima.

Prodám ho snad?

V domě po rodičích žila dál moje o hodně let starší sestra. Když zemřela, domek jsem zdědila já. Chtěla jsem ho prodat. Za tím účelem bylo zapotřebí ho vyklidit. Zejména ve sklepě byla spousta starých věcí. Mezi nimi jsem objevila staré rádio.

Napadlo mě, že by bylo možné ho zpeněžit jako starožitnost. Vynesla jsem ho ze sklepa a pečlivě očistila. Jen tak, ze zvědavosti, jsem ho zkusila zapnout do zásuvky, jestli ještě funguje. Ztuhla jsem překvapením. Ozýval se z něho nejasný šum, do kterého promlouval nějaký hlas.

Ten hlas znám!

Připadalo mi, že ke mně mluví můj zesnulý tatínek. Přistoupila jsem k rádiu a snažila se ho dát nahlas. Zvuky pojednou ustaly. Otáčela jsem ladicím knoflíkem sem a tam a snažila se znovu chytit signál. Za chvíli se mi to podařilo. Teď už jsem nepochybovala, hlas v rádiu patřil mému otci!

Z útržků slov jsem vyrozuměla, že mi otec přeje hodně štěstí a ujišťuje mě, že je šťastný. Všechno to trvalo jen několik vteřin, pak se rádio samo vypnulo. Ten zážitek mě zasáhl. Od té doby ten hlas už z rádia nikdy nevyšel.

Bylo to krásné rozloučení, na které nikdy nezapomenu. Toho dne jsem se ale stoprocentně přesvědčila, že smrt rozhodně neznamená konec.

Lucie (61), Semily