Nikdy jsem neměla problémy s pitím, ačkoli můj otec byl alkoholik. Ale teď si myslím, že je alkoholismus opravdu dědičný, jak se občas říká.

Do mých pětatřiceti bylo vše v pohodě. Normálně jsem si dala pár skleniček týdně při setkání s přáteli nebo na večírku. Ale když se se mnou rozešel můj přítel, úlevu jsem našla jen ve víně.

Pro dobrý pocit

Nejdřív to šlo pomalu. Otupila mě jedna dvě skleničky. Nakonec mi byla i láhev málo… Zvykla jsem si na to, že jsem po příchodu domů otevřela flašku, a dokud nebyla prázdná, pila jsem. Jedině tak jsem se cítila dobře, jako že jsem nad věcí.

Připadalo mi, že nic nebude takový velký problém, jak se teď právě zdá, že nad Jirkou klidně můžu mávnout rukou, ať si jde, kam chce! Ani mě nenapadlo, že to je počátek pořádného maléru.

Vlastně mě nezastavilo ani to, že jsem každé ráno vstávala s příšernou kocovinou a vlastně se cítila čím dál hůř.

Od vína k vodce

Pořád jsem si myslela, že to je jen chvilkový problém osamělosti a bezmoci. Jenže čím dál častěji se stávalo, že jsem už nemohla vydržet, až přijdu z práce domů a napiju se. Sotva jsem si zula boty, už jsem utíkala a vytahovala zátku. Nalila jsem si a zažívala opravdovou slast, když jsem začala pít.

Bydlím sama, takže mě neměl kdo kontrolovat nebo hlídat, kdy a kolik toho vypiju. Pila jsem víc a víc, a za chvíli mi už přestalo stačit víno a začala jsem si kupovat tvrdý alkohol. V tu chvíli mi začalo docházet, že mám asi nějaký problém.

Proto jsem vodku kupovala pokaždé v jiném obchodě, aby si o mně někdo nemyslel to, co je pravda. Jsem alkoholik!

Mám problém

Přestala jsem se vídat s přáteli a o tom, že bych si s nimi šla někam sednout, nemohla být řeč. Bála jsem se, že bych se nedokázala uhlídat, že bych se opila a oni by poznali, jak na tom jsem. „Marie, co je s tebou?

Pojď s námi v pátek pařit,“ volávala mi zpočátku Magda, ale i ta to po čase vzdala, když jsem na ni byla čím dál nevrlejší.

Teď jsem na tom tak, že si musím dát panáka už ráno, než odejdu do práce, a tam se mi pořád vracejí myšlenky jenom k tomu, kdy konečně budu moct jít domů a pořádně se napít. Už je mi jasné, že mám velký problém. Jsem přece dost chytrá, abych to poznala.

Nemůžu přestat

Zároveň se mi ale pořád daří to před okolím skrývat, čemuž se už sama, ve chvílích střízlivosti, divím. Je fakt, že mě vlastně odpoledne a večer nikdo nevidí. Když jedu jednou za čas k mámě a jejímu novému partnerovi, tak jen na jeden den.

I když je to ode mne sto padesát kilometrů, přijedu ráno a kolem čtvrté už koukám vypadnout. „Maruško, nenech se tolik v práci přetěžovat, přijeď alespoň na pár dnů,“ prosí mě vždy máma. Jak jí mám vysvětlit, že den bez pití by mě zabil? Ještě že ji už přestalo bavit dohazovat mi stále nějaké chlapy.

Dlouho se nemohla smířit s tím, že jsem sama, a jak roky běžely, pochopila, že ode mne se vnoučat nedočká. Mně se ale od rozchodu s Jirkou nikdo nelíbil a pak už jsem se dostala do fáze, kdy se mi stala flaška přítelem nejvěrnějším.

Moc se stydím

Samozřejmě že jsem se už pokoušela přestat, ale nevydržela jsem to ani den. Bojím se, že kdybych šla k lékařům, nechají mě zavřít do blázince, ačkoli to se už možná dnes nedělá. Opravdu se za sebe stydím, jaký jsem slaboch.

Někdy mám na sebe i vztek, ale ten rychle zapiju. Mám vážně dobrou vůli něco s tím udělat. Dnes už ale ne, nechám to na zítra…

Marie D. (52), Ostrava