Majetek bývá kamenem úrazu mnoha rodinných vztahů. Věděla jsem, že to hrozí i u nás. Ale to, co se stalo, předčilo veškerá má očekávání.

Moje dcera Veronika se tváří dost naštvaně a je mi jasné, že se mnou nesouhlasí. Ona, zdatná právnička, by šla do sporu, protože tvrdí, že se naše závěť dá jednoduše napadnout. Já se ale už dávno rozhodla, že to nechám být. Nemám chuť se dál dohadovat. Vždyť s bratrem vlastně celý život nic jiného neděláme.

Měl být můj ochránce

Můj bratr Jiří se jako bratr nechoval, už když jsme byli malí. Holky ve škole mi ho samozřejmě záviděly. Každá by chtěla přece mít staršího bratra ochránce. Jenže to Jiří rozhodně nebyl. Jiří byl vždy až příliš opatrný a hleděl především na sebe.

Kvůli mně by proto do nějakého konfliktu nešel. Nepamatuji se z té doby na nic, co by pro mě udělal. Nikdy se mě nezastal. Už tehdy mezi námi bylo podivné napětí. Při tom já tolik toužila po bratrově zájmu a přátelství.

Rodiče to vůbec neřešili

Maminka s tátou museli vidět, že to mezi námi nefunguje, ale nesnažili se to nijak řešit. A tak jsme vlastně vyrůstali s bratrem vedle sebe, ne spolu. Až konečně nastala ta chvíle, na kterou jsme oba čekali. Konečně jsme vylétli z hnízda a každý někam jinam.

Úspěšný pan podnikatel

Naše cesty se rozešly a my se scházeli už jen na povinných rodinných setkáních. Mezitím náš táta začal podnikat. Založil si malou firmu. Dařilo se mu a firma se postupně rozrůstala.

Finančně se tedy rodičům dařilo a můj bratr Jiří nešetřil chválou na tátovy schopnosti.

Bylo to vždy tak přehnané a neupřímné. Já to nedokázala. Ne že by mě tátův úspěch netěšil, ale zase jsem tolik váhy bohatství rodičů nepřikládala. Přišlo mi normální, že mám šikovné, schopné rodiče. Moje maminka ale byla odjakživa velmi chtivá pochval. I kdyby se ta chvála netýkala přímo jí, ale manžela.

Vždyť toho skvělého chlapíka si přece vybrala ona. A můj bratr to moc dobře věděl. Stal se tak máminým favoritem. Když potřeboval půjčit, vždy přesvědčila otce, aby mu ty peníze dal. Měl přece rodinu a žil spořádaně.

To já byla v očích mámy nezodpovědná, svobodná žena bez ambicí, která si ani dostatečně neváží svých rodičů.

Konečně se usmálo štěstí

Když už jsem přestávala věřit, že najdu nějakou spřízněnou duši, objevil se Milan. Hodný a sympatický muž, do kterého jsem se hned zamilovala.Po roční známosti jsme se vzali a ještě si stihli založit rodinu. Maminka měla velkou radost a naše vztahy se výrazně zlepšily.

Maminka si oblíbila svou vnučku Verunku, a často jsme se proto navštěvovali. Ráda mi ji pohlídala nebo jsme se jen tak sešly my dvě na kus řeči. To s velkou nelibostí snášel můj bratr, který měl strach, že u mámy ztratí svá privilegia.

Otec náhle odešel

V momentě, kdy se zdálo, že je v naší rodině vše celkem v pořádku, nás potkalo strašné neštěstí. Můj, jinak vždy zdravý otec, v plné kondici dostal infarkt, který bohužel nepřežil. Bylo to tak nečekané, že jsme chvíli všichni doslova zamrzli.

Matka se nakonec rozhodla řídit firmu dál a nám dala jako dědictví určitou finanční částku.

Firma mě nezajímala

Peníze se mi sice hodily, ale víc mě trápilo, že nás táta tak brzy opustil. Zato Jiří se už viděl majitelem tátovy firmy. Maminka se ale po dvou letech rozhodla firmu prodat. Koupila si malý byt a zbytek peněz z prodeje uložila do banky.

To bratra pěkně nadzdvihlo a nastaly mezi nimi neustálé neshody. Poprvé v životě se matka přimkla víc ke mně a na Jiřího si stěžovala. Bratr své styky s maminkou omezil.

Vážná nemoc nás spojila

Když mamince diagnostikovali rakovinu, začala jsem se o ni starat. Potřebovala nejen faktickou pomoc, ale také velkou psychickou podporu. Bratr náhle neměl na nic čas.

Zajímat se začal teprve tehdy, když se maminčin stav zhoršil natolik, že musela zůstat už natrvalo v nemocnici.

Byla jsem ráda, že se ti dva nakonec zase usmířili. Omámená prášky a silnými bolestmi se mi maminka ztrácela před očima. Když odcházela, držela jsem ji za ruku do poslední chvíle.

Překvapení bylo velké

Pak následoval neskutečný šok. Jediným, kdo se stal vlastníkem dost značného jmění, včetně mámina bytu, byl Jiří. Firmu i byt mu darovala. Na mě pak jako dědictví zbyly peníze z běžného účtu.

I o ty jsem se musela s bratrem podělit. Nechápala jsem to, ale do smrti nezapomenu na ten vítězoslavný bratrův pohled, který jasně říkal: zase jsem tě dostal. Odešla jsem domů s pláčem.

Co se tedy vlastně stalo?

Na myšlenku darovat majetek přivedl samozřejmě matku můj bratr. Jak ji pak přesvědčil, že všechno, tedy téměř všechno, dostane on, je těžké zjistit. Ty smlouvy jsou nedávné. Vše je tedy legální. Nevím, proč mi o tom maminka neřekla.

A netuším, co ji k tomu vůbec vedlo. Moje dcera by to ráda řešila. Já ale už nechci mít se svým bratrem nic společného. Ať se těmi penězi třeba zadusí. Mamince to tolik nezazlívám, ale jeho už nechci nikdy v životě vidět.

Petra L. (56), Liberec