V naší rodině vždy panovaly velmi dobré vztahy, které nezničila ani skutečnost, že nám do života restituce přinesla spoustu peněz. A nebýt jedné zlatokopky, byly bychom šťastné dodnes!

Jsem z rodiny, kde, kam až paměť sahá, byla poctivost a dobře odvedená práce neměnnou hodnotou. Nebyli jsme ničím výjimeční, jen jsme fungovali na jednoduchých a přirozených principech vzájemné slušnosti, respektu a lásky.

Což tedy teď s odstupem času vnímám jako něco, co se dnešnímu normálu poměrně hodně vymyká. Naše rodina byla vždy považována za šťastnou.

Možná především proto, že babička s dědou, rodiče našeho táty, dostali v restituci činžáky v centru Prahy a naše rodina tím byla rázem zabezpečená.

Restituce nám život nezničila

Mnoho rodin náhlé zbohatnutí neunese a rozhádají se. U nás tento problém nebyl. Naše vztahy to naštěstí nikterak nenarušilo. Prarodiče dokonce působili na některé naše známé jako blázni. Majetkem nebyli zrovna nadšení.

Najednou jim spadly do klína dva domy v centru města, které znamenaly velkou starost, a na to se už tehdy necítili dost fit. A ani táta, jejich jediný syn, o další starosti nestál. Miloval svoji práci a té se plně věnoval. Navíc v té době už byla naše maminka nemocná, takže jsme řešili jiné věci.

Vše bylo na tátu

Babička s dědou bydleli v domku v jižních Čechách a rozhodně jej nechtěli opustit. My u nich trávili veškeré volno a byl to náš druhý domov. Vše, včetně jejich chalupy, mělo připadnout po jejich smrti našemu tátovi a pak mně se sestrou.

Domy se tedy rozhodli prodat, jen v jednom si táta nechal dva byty, pro mne a sestru, aby o nás bylo postaráno. A tak jsme se mohly obě záhy osamostatnit. Bohužel krátce po našem odchodu z rodného hnízda zemřela naše maminka. Bylo to moc těžké a smutné období.

O právní věci ani majetek jsme se se sestrou nestaraly, vše vždy řešil táta s babičkou a dědou. Ani nás nenapadlo, že by se nás to nějak týkalo. Táta byl vždy velkorysý chlap, který nám pomohl se vším, kdykoliv jsme potřebovaly:

„Co já bych dělal s penězi, holky moje! Jednou bude stejně vše vaše,“ říkával.

Osudné lázně

Jenže s odchodem naší maminky a následným odchodem babičky s dědou se situace změnila. Táta se se ztrátami svých životních jistot velmi těžce vyrovnával. Návštěvu od návštěvy byl čím dál smutnější, a začínal nám dokonce hubnout. „Tati, takhle to dál nejde!

Co kdyby sis vyrazil třeba na nějakou dovolenou a přišel na jiné myšlenky?“ navrhly jsme mu.

Napřed o tom nechtěl ani slyšet. Ale časem o tom začal přemýšlet. A tak jsme mu s Táňou vybraly lázeňský pobyt v Mariánských Lázních na tři týdny. Ani jsme netušily, jak nám to vše změní život!

Táta se nám z dovolené vrátil skutečně jako nový člověk a my se sestrou měly radost, jak dobře jsme to vymyslely.

Netušily jsme, že za tátovou zázračnou změnou nestojí léčebný pobyt, ale především jedna zdravotní sestřička, mladší než my s Táňou. Za další dva měsíce nás pozval se sestrou na oběd. Když jsme vešly do restaurace, rázem nám vše došlo!

„Holky moje, to je Jituška! Budeme se brát!“ sdělil nám nadšeně táta a ani nepostřehl, že to s námi málem bouchlo.

Svatba z rozumu

Vizuna po jeho boku na nás od počátku koukala přezíravě. Svatba proběhla rychle. Byla malá a pro nás rozhodně nebyla veselá. Zase na druhou stranu jsme byly rády, že náš táta je šťastný. Vůbec nás nenapadlo, že by nás Jitka mohla nějak ohrozit.

Dnes vím, jak jsme byly naivní. Ale nikdy nás doma neučili uvažovat vypočítavě nebo přemýšlet o tom, jak koho okrást.

To Jituška měla vše dokonale promyšlené! Na tátu byla jako mílius a opravdu se o něj starala. No, ještě aby ne! Hned po svatbě opustila místo v Mariánských Lázních a přestěhovala se k tátovi do pražského čtyřpokojového bytu.

Nechaly jsme se ukolébat

Jituška měla, nač si vzpomněla. My se sestrou jsme se vdaly a založily vlastní rodiny. Vlastně jsme byly rády, že je o tátu postaráno.

Občas jsme se všichni sešli v domku po babičce a dědovi, a i když jsme Jitku zrovna nemilovaly, naučily jsme se ji brát jako tátovu ženu.

Bohužel náš táta dostal znenadání infarkt, který pro něho byl fatální. Bylo mu necelých sedmdesát let. Byl to pro nás hrozný šok! Ovšem to, co následovalo, se dokonce i těžko popisuje.

Nechápeme to

Ještě před dědickým řízením jsme dostaly doporučený dopis, ve kterém jsme byly vyzvány majitelkou bytu – Jitkou, k jeho opuštění. Vůbec jsme nechápaly. Až právník nám vysvětlil, že otec vše, co měl, daroval své manželce!

Vzhledem k tomu, že jsme otci vždy důvěřovaly, jsme se nezajímaly o to, co je na koho napsáno.

Bohužel i nájemné šlo z účtu, na kterém byly peníze za prodej zrestituovaného majetku, ke kterému měl přístup napřed jen otec a pak i jeho manželka. Musely jsme se vystěhovat! Schramstla i chalupu po prarodičích. Budeme se bránit soudně.

Jak jsi nám to, tati, mohl udělat? Raději jsem se odstěhovala z města a pomalu se stavíme na nohy.

Tereza D. (56), Liberec