S manželem jsme spolu už od střední. Vždy se zdálo, že se shodujeme na podstatných věcech, jako například, že nechceme děti. Milovala jsem svoji svobodu a nezávazný život! Po mnoha letech se můj manžel začíná bouřit.

Maminka mi často vyprávěla, že jsem se ještě jako batole do všeho vrhala po hlavě, neměla jsem žádný pud sebezáchovy. V dětství to odnesla odřená kolena, pár zlomenin nebo rozbitých věcí. Když mi bylo patnáct, měla jsem zase období experimentů. Nosila jsem vyzývavé účesy i oblečení a chovala jsem se poněkud arogantně.

Miluji dobrodružství

Zkrátka jsem se hledala. Když se nad tím ale dnes zamyslím, začínám mít obavy, že se hledám dodnes. S manželem Martinem jsme se sblížili už na střední a už jsme spolu zůstali.

Nikdo nám tehdy nevěřil, že nám to vydrží déle než měsíc… Vzali jsme se ale až po dlouhých patnácti letech.

Někdy mám pocit, že spíše kvůli tomu, aby ustaly otázky. Já ale po svatbě nikdy netoužila. Představa velké svatby a rozdováděné společnosti mě děsila, a tak jsme si nakonec své „ano“ řekli pouze v úzkém rodinném kruhu.

A to přes protesty mé maminky, která se nemohla smířit s tím, že nebude moci pozvat celé naše široké příbuzenstvo.

Nedopřála jsem jí vnoučata

Děti jsme nikdy nechtěli, a tak jsme je ani neměli. Především já jsem stále toužila po nových a nových zážitcích, kariéře a dobrodružství. Normální život zkrátka nebyl pro mě. Moje maminka mi to často vyčítala. „Ani ta vnoučata mi nedopřeješ!“ plakala čím dál častěji.

Já ale měla jiné plány. Kdykoliv mě cokoliv zaujalo, musela jsem to zkrátka zkusit. Takhle jsem kdysi přesvědčila Martina, ať prodáme dům a koupíme chatu na samotě. Tam jsme vydrželi asi jen tři roky, a pak jsme utíkali zpátky do města.

Dělám si vždy, co chci

Když mi blízký kamarád nabídl, ať s ním založím firmu, která se zaměří na prodej kávových zrn, neváhala jsem ani minutu. Nikdo v mém okolí to vůbec nedokázal pochopit, jsem totiž vystudovaná lékařka. Bylo to tedy vážně trochu mimo můj obor.

Martinovi se to tenkrát fakt nelíbilo. „Zkrachujete. A co potom?“ ptal se mě ustaraně můj muž, který se mnou měl vždy úžasnou trpělivost. Nenechala jsem se odradit a šla jsem do toho. Zkrachovali jsme do půl roku. Neumím ale prohrávat.

Nápad na cestu

Ten den jsem přišla domů a oznámila svému překvapenému manželovi, že chci jít na poutní cestu do Španělska. Chtěla jsem si srovnat myšlenky, nalézt životní směr. Můj milovaný, trpělivý a za všech okolností klidný manžel byl v šoku a pokoušel se mi to zakázat.

Tři dny poté jsem odletěla. Ale myšlenky mi to moc neuspořádalo.

Bylo to vyčerpávající a musela jsem se předčasně vrátit. Po návratu mi jeden kamarád nabídl, ať s ním jedu do zahraničí na záchrannou misi. Neváhala jsem ani minutu a už jsem měla sbaleno.

„Bereš taky někdy ohled na mě, Evo?“ vyčetl mi Martin a moje máma to už ani nekomentovala.

Vidím prý jen sebe

Jeho námitky jsem brala na lehkou váhu. Zkrátka jsem nebyla schopná brát na někoho jiného ohled. Po návratu jsem si našla práci v butiku s oblečením.

Vedoucí mě nejdřív nechtěla přijmout, mé vzdělání jí přišlo, vzhledem k nabízené pracovní pozici, trochu pochybné.

„Jste si jistá, že zrovna oblečení je to pravé?“ ptala se mě. Byla jsem. Martin už ale své připomínky nedokázal dál polykat: „To snad nemyslíš vážně? Roky jsi pracovala jako pediatr a teď chceš prodávat stahovačky?“ rozčiloval se Martin. „To teda chci!“ vyštěkla jsem na něj.

Došla mu trpělivost

„Nezajímá tě třeba naše finanční situace? Splácíme dům a ty si tu pořád hraješ na bezstarostnou holčičku, která si vybírá práci podle nálady. Mám toho dost, nechci, aby to leželo pořád na mně.

Myslíš, že toho nemám plný zuby?“ vyčetl mi s tím, že náš osobní a sexuální život už vůbec nekomentuje.

Něco takového mi nikdy neřekl! Jenže já se nechtěla podřídit a trvala jsem si na svém! Tak jsem hned zaútočila: „Martine, život je krátký na to, abys dělal, co tě nebaví!“

„No, to možná je, Evo, ale účty se neptají, víš? U nás doma není nic tvoje zodpovědnost. Odletíš si na celé měsíce, neptáš se. Já tu všechno táhnu, platím… Ve tvém životě není pro nás oba místo,“ řekl a mě to zaskočilo. „Křivdíš mi,“ zadívala jsem se na něj.

Dal mi nůž na krk

„Ne, ale poprvé se ozývám. A div se, jak chceš. Jestli se nesrovnáš, podám žádost o rozvod, stejně tě nezajímám,“ dodal a práskl dveřmi. Trochu mě tím zaskočil. A teď marně přemýšlím, jestli to mohl myslet vážně, nebo jestli mě jen zkouší.

Já jsem mu totiž nestihla říci, že mám příležitost odletět na několik měsíců do Řecka. Známý tam otevírá nový hotel a nabídl mi práci. Kdo by odmítl život u moře? Nebudou na mne ale doma po návratu čekat kufry přede dveřmi a rozvodové papíry?

Eva R. (52), Zlín