Nechápali jsme, proč trpí naše Janička strachem z lidí. Nikdy jí nikdo neubližoval. Pak nás ale šokovala cesta na malý ostrov v Atlantiku.
Když se naše Janička narodila, byli jsme všichni v sedmém nebi. Byla to krásná holčička. Lásku jsme jí dávali plnou náruč, přesto se u ní projevovaly strašlivé stavy strachu a nedůvěry ke svému okolí.
Jen jsme na ni pohlédli káravě, Janička se schoulila do klubíčka, celá se třásla a nebyla k utišení. Nevěděli jsme, co si s ní počít. Dcera s ní navštěvovala různé psychology i psychiatry, nikdo si ale s tak těžkou fobií u děvčátka neuměl poradit.
Odkud to má? Zkoumali jsme obě strany příbuzenstva, ale bezvýsledně. Nikoho s takovou dispozicí jsme nenašli až do pátého kolena. Janička měla od nás první i poslední. Pak ale přišla cesta na dovolenou. Vyrazili jsme na Kapverdské ostrovy u Senegalu.
Památka mrtvým
Už když jsme vystoupili z letiště na ostrově Boa Vista, se vnučka rozhlížela kolem sebe jako bychom vystoupili na nějakém bojišti. Celou cestu do hotelu se vyděšeně rozhlížela kolem a třásla se.
Až hotel, který byl opravdu luxusní, jako oáza a v ní velký palác z písku, rozptýlil její chmury.
Znala to tu
Po několika dnech přišel výlet do malé vesnice a na pláž k vraku, který zde leží už desetiletí. A tady, na pobřeží moře, začala Janička stavět kameny na sebe. Jeden, druhý, třetí – a malovat kolem nich kola. „Co to tvoříš, Janičko?“ zeptala jsem se.
Dál malovala své kruhy a bez zaváhání odpověděla: „To je pro maminku, která tu zemřela hlady a tenhle pro tatínka a ten je pro bratříčka…“ koukala jsem na ní vyjeveně, žádného bratra neměla.
Bylo už načase odjet, přesunuli jsme se na další místo, kterým bylo muzeum. A tam se stala strašná věc.
Janička začala hrozně křičet a v mdlobě se skácela k zemi. Když Janička otevřela oči, dívala se na nás, jako by nás neznala. Pak jí padl zrak na černocha, který obsluhoval v kavárně. Něco mu říkala, vůbec jsme jí nerozuměli. Ten muž se na nás překvapeně podíval a pak jí začal taky něco vyprávět.
Kolébal ji v náručí, až Janička usnula. „Vaše dcera umí kreolštinu?“ zeptal se nás anglicky. Vrtěli jsme hlavou. „Mluvila se mnou kreolsky,“ odpověděl ten černoch a předal nám spící Janičku. Když se probudila, byli jsme už téměř v hotelu.
Kreolsky už nemluví
Byla snad naše Jana v minulém životě na Boa Vista a zažila ty strašlivé hony na domorodce, kteří se pak prodávali jako otroci? Zkolabovala přesně ve chvíli, kdy v muzeu uviděla okovy, které mívali otroci na nohou, rukou a krku.
Janě je dnes osmnáct, její fobie se hodně zlepšily. Kreolsky už ale nikdy nepromluvila.
Lenka (63), Praha