Nemohla jsem pochopit, proč Hynek u mě vždy tak špatně spí. V noci propadal hysterii, že vidí strašidlo. Bohužel se ukázalo, že má pravdu.

Když mi moje dcera před dvaceti lety oznámila, že je těhotná, velmi jsem se těšila. V té době jsem totiž už žila sama. Manžel mi zemřel a já zůstala bydlet v našem malém domečku. Těšila jsem se, až bude vnuk větší a bude u mě zůstávat i na noc. Poprvé u mě přespal, když mu byly tři roky.

Celý den jsme si hráli a kolem sedmé večer jsem ho uložila. Usnul v mojí posteli a já se šla ještě dívat na televizi. Kolem desáté hodiny jsem slyšela, jak pláče. Letěla jsem k němu. Seděl na posteli a brečel.

„Babičko, je tu nějaké strašidlo, hrozně se bojím,“ plakal mi v náručí. „To je jen zlý sen, já tu s tebou zůstanu, neboj,“ utěšoval jsem ho.

Po letech znovu

Ráno si nic nepamatoval. Byl malý, spal u mě poprvé, dalo se to čekat. Jenže ono se to stávalo pokaždé, když u mě byl. Dcera tvrdila, že doma spí klidně celou noc a žádné noční můry nemá. Tak jsem chodila spát s ním a byl klid.

Když mu bylo sedm let, usoudila jsem, že už s ním spát nemusím. Ustlala jsem mu v jiném pokoji, který jsem vybavila tak, aby se v něm dítě cítilo dobře. Uložila jsem ho kolem deváté hodiny a šla si dokoukat film. Sama jsem šla spát v jedenáct.

Škrábala na zeď

Ve dvě ráno mě někdo tahal za ruku. „Babi, ta příšera se vrátila a škrábe mi na zeď. Bojím se.“ Rozespalá jsem vnuka uklidňovala a šla ho zpět uložit. Nechala jsem svítit lampičku a čekala, až usne. Potom jsem se vrátila do pokoje a znovu se ponořila do říše snů.

Za další hodinu přiběhl vnuk znovu a byl hysterický. „Babi, běhá mi po pokoji a škrábe i na zemi!“ Zvedla jsem peřinu a Hynek si ke mně zalezl. Ráno si nic nepamatoval. Odvezla jsem ho k jeho matce, které jsem o té příhodě řekla.

Smála se, jakou mají děti fantazii. Vrátila jsem se domů a šla poklidit pokoj, kde Hynek spal. Najednou jsem se zarazila. Na zdi byly hluboké škrábance. To by vnuk udělat nedokázal. I když jsem si připadala hloupě, vypravila jsem se za knězem.

Nikdy jsem v kostele nebyla, tak se podivil, když mě spatřil před sebou po nedělní mši. Vytušil, že mu chci říct něco vážného. Vyslechl mě, věnoval mi růženec a posvětil ho.

Proklela mě i kněze

Byla jsem celá dychtivá, co se bude dít, až vnuk přijede. Pověsila jsem mu růženec nad postel a doufala, že bude v noci klid. Kolem třetí ráno se se mnou otřásla postel. Celá rozespalá jsem otevřela oči. U nohou stála nějaká ženština a cenila zuby. Kostnatýma rukama se držela pelesti a zarývala dlouhé drápy do dřeva.

„Spřáhla si se proti mně s flanďákem, ty mrcho? Proti mě, která hlídám tenhle dům už dvě stě let?“ Stařena kopla do mé postele, plivla mi na peřinu a s nadávkami vyskočila z okna. Vyskočila jsem z postele a běžela k Hynkovi.

Spal jako andílek. Ta žena se už nikdy naštěstí neukázala, zato ale můj dům postihlo dvakrát neštěstí – jednou velká potopa a po druhé, během silné bouřky, spadla na střechu velká větev a porazila komín.

Byla to rána jako z děla. V obou přípach se mi v tu chvíli zdálo, že slyším z lesa za naším plotem zlomyslný chechot šílené ženy. I tak jsem ale ráda, že ta stařena je pryč a můj vnouček může u mě v klidu spát.

Jiřina (72), Chrudim