Já a má mladší sestra jsme vždy byly naprosto jiné. Já se ráda učila, byla vzorná, věděla jsem kam směřovat. Ona byla pravý opak. Jednoho dne se náš vztah rozpadl úplně. Mrzí mě to.

Moje sestra Kamila a já jsme tak nějak vždycky zápasily. Jako malé jsme působily spíš jako dva kluci. Hned jsme si vjely do vlasů, praly se a žalovaly na sebe. Odmalička jsme se nemělymoc rády a já vlastně nikdy nechápala, proč.

I maminka s tatínkem z toho byli zoufalí. Ale jako premiantka třídy jsem věděla, že na zadek dostane Kamila.

„A dost!“ křičela vždy maminka, když jsme se začaly řezat v pokojíčku. Kamila hlavně nesnášela, když já se v tichosti ve své části pokoje učila a připravovala si věci do školy na druhý den.

Ona jen hodila tašku do kouta a utekla na zahradu, a dokud jí rodiče nevynadali, že ještě nemá úkoly, nic neřešila.

Nesnáším tě!

Pamatuji si, jak jsem ve škole řešila anonymní útoky. Někdo psal různě po lavicích, chodbách, nechával v šatnách vzkazy, že jsem zlá, zákeřná mrcha. To mě štvalo, vždy jsem se snažila být v kolektivu oblíbená a vycházet s každým.

Jednoho dne jsem Kamilu přistihla, jak ryje kružítkem do lavice, že jsem blbá. Tehdy mi to celé došlo, že právě moje sestra je ta, která mě opravdu nesnáší. Když jsem se chtěla usmířit, už tehdy si vše vyjasnit, dala mi facku a utekla.

Po letech

Nenávist mé sestry vůči mně nezmizela ani po škole. Když jsme byly dospělé, každá jsme začala bydlet se svými partnery a vlastně se vůbec nevídaly. Postupem času jsme se nesetkávaly ani třeba o Vánocích.

Kamila se rodičům vždy vymluvila, že jí není dobře, že musí moc pracovat a většinou přijela k rodičům až po svátcích, kdy já už tam nebyla.

Nechtěla jsem to nechat jen tak, jednoho dne jsem se tedy rozjela k ní domů a chtěla konečně vše vyřešit a začít se svou o dva roky mladší sestrou úplně od začátku.

Sestra vůbec nebyla nadšena, když viděla, že ve dveřích stojím právě já. „Co tu sakra děláš?“ sykla na mě. Já se nechtěla nechat odradit a řekla jsem, že se chci usmířit.

Kamila mi nakonec všechno řekla, vyprávěla o tom, jak na mě žárlila, že já jsem byla oblíbenec rodičů, nosila domů krásné známky a byla jsem zkrátka pýchou rodiny.

Zato ona, má mladší sestra, byla prý jen taková šedá myš, neúspěšná a neoblíbená. To se bohužel nezměnilo ani v dospělosti. Já pracovala už jako finanční ředitelka, ona na benzinové pumpě jako prodavačka.

Nemoc

Kamila mi prostě odjakživa záviděla. Ale copak za to můžu? Nikdy jsem jí nic špatného ne-

udělala a moje chyba nebyla, že mě rodiče měli raději. Byla ale zásadní chyba jí něco takového říct.

Okamžitě mě z bytu vyhodila a já věděla, že šance na naše smíření je naprosto nulová. Naprostý šok přišel zhruba po deseti letech. Naši rodiče zemřeli a pár měsíců nato jsem obdržela další smutnou zprávu. Od Pavla, manžela mé sestry, jsem se dozvěděla, že Kamila má rakovinu prsu.

„To nemůže být pravda!“ zakřičela jsem do telefonu švagrovi, který mi tuto příšernou novinu oznámil. „Přijeď se za ní podívat, určitě ji to potěší,“ prosil mě Pavel. Nevěděla jsem, jak mě po letech sestra přivítá, zvlášť když zažívá tak šílené období.

Je to tvoje vina

S Kamilou jsme se neviděly několik let a bohužel i návštěva po tak dlouhé době se vůbec nevydařila. Pavel se snažil celou situaci korigovat a uhlazovat, aby se dvě sestry, které se odmalička nemají v lásce, konečně v tak těžké situaci usmířily.

„Kamilo, chci ti pomoct, jsem tu pro tebe,“ řekla jsem mile sestře. Ona mi ale jen stroze odpověděla „to určitě.“ Nechápala jsem, že prostě ani v této chvíli se nechce usmířit a že ji naše dětství leží tolik v žaludku.

„Je to všechno tvoje vina, kdybych se kvůli tobě tak nenervovala, nikdy bych neonemocněla!“ rozkřikla se na mě, a to jsem už nevydržela a v afektu jsem řekla, že si za to všechno může jen sama, že ji osud potrestal.

Hned jak jsem to vypustila z úst jsem věděla, že tohle mi neodpustí už nikdy.

Na dálku

Během nemoci jsem se sestře dál snažila pomáhat. Tedy musela jsem být nápomocna zdálky. Často jsem udělala nákup a nechala jí ho za dveřmi, její manžel Pavel se mnou naštěstí stále komunikoval, a já tak věděla, že sestřin zdravotní stav se po operaci lepší. Připadala jsem si jako takový tichý společník.

Sestra se mnou pořád nemluví. Jsem ale ráda, že alespoň s Pavlem jsme se stali přáteli. Mé děti a už i vnoučata jsou zvyklí, že strejda Pavel je občas přijde navštívit. Tetu Kamilu ale viděly jen párkrát.

Od Pavla jsem se dozvěděla, že Kamila nakonec celou nemoc porazila a v rámci možností pluje životem tak, jak byla zvyklá.

K důchodu si chodí přivydělávat do jedné prodejny a se mnou se stále nebaví. Nikdy by mě nepadlo, že dětství mezi sourozenci tak zásadně ovlivní celý život. Stále si říkám, že už není tak dlouhý a já bych to všechno chtěla alespoň na stará kolena urovnat. Ale vážně už nevím, co a jak dělat…

Petra (62), Brno