Psal se rok 1991. Náš syn Michal měl v té době čtyři roky a my jsme se konečně dostali svobodně do Itálie. Měla to být dovolená snů, bohužel osud si s námi pěkně pohrál.

Rané devadesátky byly pro mě krásnou dobou. Ve vzduchu visela změna, svoboda, stále jsme s manželem Jiřím cítili, jako by naše svatba byla teprve včera, i když to bylo už pět let. Nejvíc nás těšilo, že syn Michal roste jako z vody.

Když byl batole, dal nám hodně zabrat. Vůbec nechtěl spát, nechtěl se ode mě hnout, často plakal, zlobil a chtěl být stále jen na ruce. Tak jsme se svobodně na Západ dostali až to léto. Vždy jsem snila o tom, že uvidím Benátky a také Veronu.

Místo, které se tolik pojí s Romeem a Julií. Tehdy jsme bydleli v Českých Budějovicích, tak jsme za chvíli byli v Rakousku. Během cesty jsem si vychutnávala vůbec první pohled na krásné Alpy. Dorazili jsme konečně do kempu, asi hodinu cesty od Benátek.

Po ubytování, kdy jsme si dali věci do našeho karavanu, jsme se všichni tři šli projít. Zhruba po dvaceti minutách jsme narazili na další Čechy. Byl to zamilovaný pár, Daniel a Romana a jejich malá holčička Zuzanka.

Pocházeli kousek od Tábora, tedy ne tak daleko od nás. Všichni jsme si padli do noty a tím začala naše společná dovolená.

Idyla

Výlet do Benátek se vydařil naprosto perfektně. Ponte di Rialto, Zvonice svatého Marka, Dóžecí palác a další monumentální stavby tohoto kouzelného města nás naprosto ohromily. Stejně tak den ve Veroně a v dalších krásných severoitalských místech. Taková dovolená byla přesně podle našich představ.

Poslední večer jsme se rozhodli, že si společně s Danielem a Romanou přiťukneme a oslavíme všechny ty zážitky.

Když jsme děti dali spát, hráli jsme ve čtyřech před karavanem u stolu karty, popíjeli, bavili se a povídali si o tom, kdo co bude dělat, až se opět vrátíme do Čech. Nakonec na mě padla únava, a tak jako první jsem se omluvila, že už si půjdu lehnout.

Druhý den jsme kolem jedenácté dopoledne opustili kemp a vyjeli směr České Budějovice. Manžel, už od chvíle, kdy jsme vyjeli, byl velmi rozhozený, nepříjemný a vyloženě se mu nechtělo zpátky domů. Brala jsem to tak, že se mu nechce vracet do každodenního kolotoče.

S pravdou ven

Ale i další dny po návratu byl celý podrážděný, nic ho nebavilo, ani se mnou moc nemluvil. Často zůstával déle v práci a chodil domů někdy až v pozdě v noci. Když už se to takto táhlo několik týdnů, rozhodla jsem se, že situaci začnu řešit.

Chtěla jsem slyšet, co se děje. To, co mi řekl Jiří, mě ale naprosto překvapilo.

Přiznal se mi, že právě ten poslední večer v Itálii se vyspal s Romanou, a dál se stýkají. To ale nebyla ta jediná bomba, která mě měla srazit. Manžel se mi přiznal, že s naší kamarádkou z dovolené čeká dítě a oba teprve plánují, jak to řeknou mně a Danielovi.

Tohle bylo na mě opravdu dost, i tak jsem ale nasedla do auta a jela za Romanou.

Vypadni

Když jsem dorazila do Tábora a zazvonila na Romanu, byla jsem na hranici nervového výbuchu. Začala jsem na ni křičet, jak mi to mohla udělat, co se to sakra v té Itálii stalo.

A také mě zajímalo, jak si může být tak jistá, že je těhotná zrovna s mým Jiřím a ne se svým manželem. Na to mi stroze odpověděla, že to ví naprosto přesně.

S Danielem už dlouhou dobu nespala. V tu dobu se ale otevřely dveře, ve kterých stál Daniel a vše, co jsem na Romanu křičela, slyšel. Nikdy nezapomenu na ten jeho ledový klid, kdy jen několik vteřin stál, pozoroval nás a jen Romaně řekl: „Vypadni!“

Stála jsem tam jako opařená, na jednu stranu jsem měla radost, na druhou stranu jsem nedokázala odjet s tím, že těhotná žena, která čeká dítě mého manžela, by měla zůstat bůhvíkde.

I dnes nad svým tehdejším chováním kroutím hlavou, ale v tu chvíli jsem Romaně pomohla sbalit to nejdůležitější pro ni a pro Zuzanku a vzala jsem je k nám domů.

Jsem na řadě…

Obě potom nějaký čas žily u nás v pokoji pro hosty. Osud si s námi docela dobře pohrál. Věděla jsem, že po boku Jiřího může být jen jedna žena. Těhotná Romana v tu chvíli byla pro něj větším pokladem, než jsem byla já.

Jednoho dne jsem si potřebovala promluvit s někým, kdo mě pochopí, kdo ví, jak se cítím.

Zajela jsem tedy k Danielovi. Povídali jsme si, často se smáli, až nakonec jiskra přeskočila i mezi námi. Nikdy by mě nenapadlo, že naše vysněná dovolená skončí výměnou partnerů s druhou dvojící.

Všechno je jinak

Dnes žiju šťastně s Danielem, vzali jsme se zhruba po dvou letech vztahu a máme spolu Markétu, dnes paní inženýrku. Jirka je stále s Romanou, jejich syn Jindra, kterého si přivezli z dovolené z Itálie už je také dávno dospělý. Všichni čtyři jsme nakonec zůstali přáteli a žijeme v Českých Budějovicích.

Michal, Markéta, Zuzka a Jindra se k sobě navzájem chovají jako praví sourozenci. Vždy spolu měli perfektní vztah, jezdili na dovolené, často grilují a už také každý z nich založil vlastní rodinu.

Naše vnoučata vůbec netuší, že babička byla původně s druhým dědečkem a naopak. Možná to bude naše tajemství, které se nikdy nedozví. Ale kdo ví, minulost se vždy ráda vrací. A jestli jsem se někdy vrátila do Itálie? To víte, že ano. Jen ne s Romanem, ale s Danielem.

Jitka (58), České Budějovice