Nikdy dříve se nestalo, abych slyšela v noci něčí kroky a dcera viděla v koutě pokoje postavu. Manžel mi nikdy nevěřil. Po dvou letech ale ten stín odešel sám.
Ten byt byl příjemný, nikdy jsem v něm necítila nic podivného, žili jsme tam pět let, měli tříletou dceru a čekali druhé dítě. Po narození syna to začalo. Velmi nenápadně. Začaly se nám samy od sebe otevírat dveře a občas i okna.
Seděli jsme večer v obýváku, dívali se na televizi a najednou se rozrazilo okno, jako by se do něho opřel vítr. Když se to stalo poprvé, myslela jsem si, že jsem ho špatně dovřela. Jenže pak se to stávalo i několikrát v týdnu. Jednou začala dcera v noci plakat.
Nikdy předtím neměla problém se spaním. A teď se budila strachy. Když jsem k ní přiběhla, ukazovala do rohu pokoje a tvrdila, že tam někdo stojí. Zkusila jsem tam vzít našeho psa Astora, ale ten se vždycky zarazil na prahu pokoje a nechtěl jít dál.
Dceru děsil stín
Naše Vendy přísahala, že viděla nějakou tvář. I malý syn plakal, jen jsem s ním do dětského pokoje vlezla, a já pojala podezření, že máme v bytě duchy. Řekla jsem o tom manželovi, ale setkala jsem se jen se záchvatem smíchu.
Dcera nechtěla v pokoji spát, každý večer bylo drama. S manželem jsme se kvůli tomu hádali. Když převezl do dětského pokoje k dceři syna v postýlce, aby se nebála, efekt to mělo ten, že v noci ječely děti obě.
Fotil se s námi
A pak se stala zvláštní věc. Přijela k nám tchyně z východního Slovenska. Manžel, její syn, slavil čtyřicet. Hned první večer jsme udělali oslavu. Děti se z babičky radovaly a ona chtěla na památku udělat hromadnou fotku. Celá rodina se posadila na sedačku a já je vyfotila.
Když jsem šla dva dny nato pro fotky, nestačila jsem se divit. Za naší rodinou stál temný stín postavy. Ukázala jsem to manželovi, ale ten nad tím jen mávl rukou. Zato tchyně zbledla jako stěna a tvrdila, že to je démon. Ovšem skutečnost, že se šel fotit s námi, byla přinejmenším zvláštní.
,,Mami, to je ta postava, co za mnou chodí v noci do pokoje,“ tvrdila dcera. Vzpomněla jsem si, že náš pes byl celý ten večer zalezlý, manželovu matku znal, tak nám přišlo divné, že by se jí najednou bál.
Tchyně tvrdila, že kdosi chodí v noci po kuchyni, která sousedila s obývákem, kde spala. Manžel se zase jen smál, že jsme se hledaly, až jsme se našly! Nakonec to babičce našich dětí nedalo a šla se v noci do kuchyně podívat. Nikoho sice neviděla, ale kroky slyšela jasně.
Parkety pod jejich tíhou praskaly. Jako znamení, že se nemýlí, jí duch vyslal signál – bliklo světlo nad kuchyňskou linkou. Tchyně nečekala, zabouchla za sebou dveře obýváku a přetáhla si deku přes hlavu.
Co vlastně chtěl?
Další den nedala jinak, než že pojede domů o tři dny dříve. Nevěděla jsem, co si s tím duchem počít. Nijak neškodil, jen se producíroval v noci po bytě a díval se na nás, jak spíme.
A pak najednou zmizel. Po dlouhých dvou letech. Od té doby se nikdy neobjevil. Proč přišel? Kdo ví? Možná si chtěl jen zkontrolovat, jestli je náš syn v dobrých rukou…
Zlata (59), Praha
