Ztratila jsem samu sebe a nic pro mě v životě už nemělo smysl. Ve chvíli, kdy jsem chtěla se vším skoncovat, jsem našla kouzelný předmět.

Před lety jsem propadla depresím, které mě začaly zcela ovládat. Jakýsi hlas mi našeptával, že mě manžel podvádí nebo že mě nikdo nemá rád. Byla jsem tak zoufalá, že jsem chtěla spáchat sebevraždu. Na poslední chvíli mě ale zachránil medailon, který jsem úplnou náhodou našla.

Spokojený život

Stalo se to před deseti lety. Bylo mi osmačtyřicet let a s mým manželem Františkem jsme zrovna oslavili dvacetileté výročí. Naše láska už samozřejmě nebyla tak vroucí a silná, jako když jsme se brali, ale pořád jsme se měli rádi.

Jeden druhého jsme respektovali, nijak zvlášť jsme se nehádali, prostě jsme žili klidným a spokojeným životem. Nebyla jsem kdovíjak šťastná, ale spokojená ano, a tak nevím, proč jsem zničehonic začala trpět depresemi.

Den po dni jsem upadala do stále temnějších myšlenek, které mě zcela ovládaly. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem v jednu chvíli pomýšlela i na sebevraždu.

Semínko pochybností

Co bylo spouštěčem, nedokážu už přesně říct. Začalo to nenápadně jednou v noci. Manžel Franta byl akorát na služební cestě. Já se vzbudila ve dvě ráno, protože mi někdo našeptával, že mě manžel podvádí. Ten hlas jsem slyšela docela jasně. Říkal: „Zatímco ty tady ležíš v posteli, on si užívá s jinou,“ znělo v mé hlavě.

Ozýval se stále častěji

V tu dobu jsem si ještě byla jistá, že se jedná jen o nějaký nesmyslný výplod mé fantazie. Frantu jsem znala přes dvacet let. Dala bych ruku do ohně za to, že mě nikdy nepodvedl a nemá to ani v úmyslu. Hlas v mé hlavě se ale začal ozývat stále častěji a úpěnlivěji.

A zasahoval nejen do mého osobního života, ale i profesního. Když jsem seděla v práci, hlas ke mně promlouval: ,,Nikdo tě tady nemá rád. Každý tebou pohrdá. Všem jsi jen pro smích.“

Manžel ničemu nerozuměl

Postupně jsem tomu začínala věřit. Pohledy mých kolegyň jsem najednou vnímala jinak. S Frantou jsme se doma začali hádat. To u nás nebylo zvykem. Neustále jsem ho podezírala z nevěry. Kontrolovala jsem ho snad na každém kroku. Absolutně nechápal, co se se mnou děje.

Prosil mě na kolenou, abych toho nechala, nebo všechno zničím. Pamatuji si, jak řekl: ,,Já chci zpátky starou Evu, co se s ní stalo? Ty taková nejsi. Nikdy jsi nebyla. Buď jako dřív,“ žadonil. Hlas v mé hlavě to ale vyřešil za mě. ,,Nevěř mu!

Jen tě tahá za nos. Nezáleží mu na tobě,“ našeptával mi.

Cítila jsem se jako v pasti

V noci jsem nemohla spát, přes den jsem zase nebyla schopná soustředit se na svou práci. Točila jsem se v začarovaném kruhu toho, co je pravda a co ne. Myslela jsem si, že se mi rozskočí hlava. Deprese zesilovaly každým dnem.

Stále jsem měla pocit, jako bych byla svázaná provazem. Franta se mě začínal bát, protože jsem mluvila z cesty. Vyhrožovala jsem mu, že pokud svůj milenecký vztah neukončí, sáhnu si na život.

Manžel na mě vyjeveně koukal a nevěřil tomu, co se ze mě stalo. Hlas mě ale opět podpořil: ,,Tak je to správně. Bude nejlepší, když svůj život ukončíš a půjdeš s námi.“ Manžel mě silně objal a zašeptal mi do ucha: ,,Miluji tě, ale už toho nech! Zničíš nás oba.“

Rozjela jsem se neznámo kam

František měl jasný plán. „Buď zajdeš k odborníkovi a začneš se léčit, nebo je mezi námi konec. Já už na to nemám sílu. Denně vyhrožuješ sebevraždou. Špehuješ mě. Nedělám nic špatného a tvoje chování mě ubíjí. Musíš s tím něco dělat. Jsi posedlá něčím, co se neděje,“ řekl mi.

Já to brala jako křivdu a vzdor tomu, že jsem se necítila vůbec dobře, jsem sedla za volant. Neměla jsem ponětí, kam jedu. Jen jsem věděla, že musím hodně daleko. Od manžela, od práce, od lidí, a hlavně od toho hlasu.

Rozhodla jsem se se vším skoncovat

Ujela jsem asi třicet kilometrů, když jsem zastavila u krajnice a vystoupila z auta. Zamířila jsem do lesa, kde jsem se vždy cítila v bezpečí. Kráčela jsem lesní cestou a snažila se utřídit si myšlenky.

Příliš se mi to ale nedařilo, opět se mě zmocnil pocit, že bude nejlepší sáhnout si na život. Kousek za lesem byl sráz, kdybych z něj sjela autem přímo dolů, jistě by bylo po mně. V tu chvíli mi to přišlo naprosto geniální. Vrátila jsem se natěšená k autu s tím, že přesně vím, co spáchám.

Zachránil mi život

Byla jsem zhruba necelé dva metry od auta, když jsem na něco šlápla. Podívala jsem se k zemi, kde se něco blýskalo. Natáhla jsem se pro to. Byl to stříbrný medailon s anděly. Vzala jsem ho do dlaní, zavřela oči a přiložila ho intuitivně k srdci.

Veškerá temnota a deprese ze mě spadly a celé moje tělo zaplavila obrovská vlna úlevy.

Nebýt medailonu, bůh ví, co by se stalo. Od té chvíle jsem to zase já. Medailonek nosím stále u sebe a každý den si ho přiložím na hruď a modlím se za to, aby se ten zlý hlas už nikdy nevrátil.

Eva S. (58), Jihlava